Škola debatou – tréninkový debatní manuál

by admin / Sobota, 03 ledna 2015 / Published in Metodika

Autor: Mgr. Martin Režný

Vytvořeno Českou debatní společností, z. s. v rámci programu Thinking and Speaking a Better World v čele se Slovinskou organizací Za in Proti, spadajícího pod evropskou iniciativu Youth in Action.

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah této publikace (manuálu) odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

OBSAH

PROLOG
1 DEBATNÍ FILOZOFIE
1.1 Historická tradice debatování
1.2 Populární debatní formáty
1.2.1 Karl Popper
1.2.2 World Schools Debating Championships
1.2.3 British Parliamentary
1.2.4 Lincoln-Douglas
1.2.5 Výběr zajímavých alternativních formátů
1.3 Debata v českém školství
1.4 Úskalí založení debatního klubu
2 DEBATNÍ METODIKA
2.1 Typologie tezí
2.2 Úskalí definování klíčových pojmů
2.3 Základy argumentace
2.3.1 Formulace/Představení
2.3.2 Vysvětlení/Podložení
2.3.3 Napadání/Vyvracení
2.3.4 Rehabilitace/Obhajoba
2.3.5 Vztahování /Vyvozování závěrů
2.3.6 Shrnutí/Analýza průběhu debaty
2.3.7 Argumentační linie a souhra mluvčích
2.4 Dokazování
2.5 Vytýčení kritéria
2.6 Krátce ke křížovým otázkám
2.7 Logika a logické chyby
2.7.1 Ad hominem
2.7.2 Ad populum
2.7.3 Odkaz na nepravou autoritu
2.7.4 „Slippery slope“ alias „šikmá plocha“
2.7.5 „Strawman“ alias „hadrový panák“
2.7.6 „Red herring“ alias „rybička“
2.7.7 „No true Scotsman“ alias „žádný pravý Skot by to neudělal“
2.7.8 Falešné dilema
2.7.9 Ponaučení z logických chyb
2.8 Principy debatní rétoriky a nonverbální komunikace
2.9 Tipy a triky pro zapisování poznámek
3 DEBATNÍ CVIČENÍ
3.1 Lehká cvičení
3.1.1 Přípravná cvičení
3.1.2 Argumentační cvičení
3.1.3 Přednesová cvičení
3.2 Středně náročná cvičení
3.2.1 Přípravná cvičení
3.2.2 Argumentační cvičení
3.2.3 Přednesová cvičení
3.3 Náročná cvičení
3.3.1 Přípravná cvičení
3.3.2 Argumentační cvičení
3.3.3 Rozborná cvičení

PROLOG

Když řeknu slovo „debata“, co si představíte? Nejčastější odpověď, se kterou jsem se setkal, když jsem tuto otázku pokládal žákům z různých škol při jejich prvním setkání s debatováním, se většinou týkala politiků, kteří na sebe v televizi hulákají, ale přitom se neposlouchají, urážejí se navzájem, lžou a klamou, vyhýbají se zvídavým dotazům a jenom ztrácejí čas falešnými sliby a mlácením prázdné slámy. Pokud máte podobnou představu, pak vězte, že to je přesně to, co debata není. Debata, nejen ta soutěžní ale každá skutečná debata, vyžaduje, aby řečníci mluvili pravdivě a k věci, odpovídali na otázky, respektovali své protivníky a maximálně využívali svůj čas, a tím pádem neplýtvali časem svých posluchačů.

Taková skutečná debata může probíhat v politice, například o tom, jaká práva a povinnosti by měli občané mít, ale také třeba o tom, kudy vést dálnici. Skutečná debata může probíhat ve vědecké akademii o podstatě skutečnosti, ale také třeba v umění o podstatě krásy. Nebo také, což je kolikrát mnohem důlěžitejší, mezi rodinou a přáteli třeba o tom, na jaký film jít do kina nebo které auto koupit. Debata je stylem života, způsobem zkoumání světa a sebevyjádřením, a jako taková je všudypřítomná. Smyslem této publikace je seznámit vás, především učitele a žáky, se soutěžním debatováním, které je aktivitou určenou k procvičování debatních schopností, mezi které patří především schopnost kriticky myslet a schopnost rozumně se vyjadřovat.

Debatování je uplatnitelné ve všech profesích, ve kterých se od vás očekává, že budete schopni veřejně komunikovat a obhájit svůj názor proti svým kolegům, nadřízeným i všem jiným autoritám. Především tedy v oblasti práva, obchodu, médií, vzdělání, vědy, umění nebo výše zmiňované politiky. Debatování je zároveň klíčem k mírovému soužití s vašimi bližními, neboť vzájemné porozumění, respekt a umění kompromisu jsou těmi nejlepšími protijedy k násilí. Mojí nadějí je to, že pokud se naučíte lépe debatovat, vytvoříte si odolnost proti manipulaci, snáze naleznete lepší uplatnění v životě a naše společnost jako celek bude lépe schopná vypořádat se se svými problémy. Z těchto všech důvodů je mým cílem pomoci dostat debatování do našich škol, a pokud vám to rovněž přijde jako dobrý nápad, v této publikaci najdete všechno, co je potřeba pro úspěšný debatní start.

1 DEBATNÍ FILOZOFIE
Debatování je discplína, která má své kořeny v daleké minulosti, ale také živoucí kulturu v současnosti. Pokud se rozhodnete dát se na debatování a nebo dokonce zúčastnit se nějaké debatní soutěže, nemusíte tak činit v izolaci – můžete čerpat ze zkušeností a práce všemožných debatních organizací při ražení vlastní cesty, stejně jako se můžete zapojit do některého z mnoha již existujících debatních programů. Také je zcela na vás, jestli se chcete věnovat debatování jako mimoškolní aktivitě, nebo jestli chcete raději hledat způsob, jak debatování zapojit do každodenní výuky předmětů jako dějepis nebo občanská nauka. Následující sekce této publikace vás uvede do kontextu toho, co debatování znamená a obnáší, abyste se měli na základě čeho rozhodnout, jak ho konkrétně využijete.

1.1 Historická tradice debatování
Debatování se dá vystopovat celkem nesporně k antickému Řecku, kde je symbolizováno především dvěma postavami – sofistou Protagorem, který je pravděpodobně zodpovědný za koncept dvou stran stojících proti sobě použitý jako výuková metoda, a filozofem Aristotelem. Mezi sofisty a tehdejšími věhlasnými filozofy ovšem existoval ideologický spor, který v určité konkrétní podobě přetrval celé věky až dodnes. Sofisté razili přístup, podle kterého je smyslem řečnického umění především zvítězit ve sporu, kdežto filozofové jako Aristoteles byli zastánci debaty jako nástroje přiblížení se k pravdě. Položte si schválně sami tuto otázku – je podle vás lepší lhát a zvítězit, nebo mít pravdu a prohrát?

Tím samozřejmě netvrdím, že pravda zvítězit nemůže, a moderní soutěžní debatování je ve všech svých různých formách pravděpodobně jednou velkou snahou tyto dva přístupy skloubit, naučit debatéry vyhrávat, i když se drží pravdy. Nicméně debatování je jen neutrálním nástrojem, který za vás nebude dělat žádné konkrétní volby. Jen se podívejte blíže na Aristotela – záleželo mu na pravdě, a přitom dnes víme, že se téměř ve všem, co kdy tvrdil, mýlil. Dokonce i hodnotová stanoviska, která zastával, nám dnes přijdou často nepřijatelná. Aristoteles například tvrdil, že někteří lidé se prostě narodí jako otroci a tím pádem není nic špatného na jejich zotročení.

Vědecké poznatky a společenské konvence se mění, a je to právě debata, která je jedním z hlavních nástrojů, pomocí kterých k tomu dochází. Otroctví je jedním z nejočividnějších příkladů tohoto procesu, neboť původně bylo otroctví i ve vznešené společnosti Atén považované za normální a přijatelné. Postupně směrem k novověku se po staletí debat o lidské podstatě a lidských právech otroctví stalo velmi kontroverzním tématem, aby nakonec v současnosti opět pozbylo kontroverznosti, ovšem na opačné straně myšlenkového spektra – dnes je otroctví téměř univerzálně považováno za nepřijatelné. Jsou to právě kontroverzní témata, která jsou z debatního hlediska nejzajímavější a je jen na vás, na které straně se do kterékoli velké historické debaty zapojíte.

Velké debaty nejsou jen pro velké myslitele, jsou také pro obyčejné lidi, jediné co potřebujete, je najít svůj hlas a začít ho používat. Když se dáte na debatování, stanete se aktivními účastníky této historické tradice, stejně jako všichni vaši žáci, které do debatování zapojíte. Jedna věc je číst si nebo slyšet o tom, že ve společnosti probíhají debaty o úloze člověka na globálním oteplování, o legalizaci lehkých drog, o jaderné energetice, o náboženských svobodách a o mnoha dalších významných tématech, věc zcela jiná je být součástí těchto debat. Žáci, kteří začnou debatovat, budou vědět, co se řeší, proč se to řeší, jaký na to mají názor a co ohledně toho mohou udělat. Také budou takoví žáci pravděpodobně mnohem aktivnějšími občany, protože začnou mít pocit, že se jich problémy jejich společnosti týkají a že záleží na tom, jaký na ně mají názor.

1.2 Populární debatní formáty
Stejně jako vám debatování samotné neřekne, jaký máte zastávat názor, existuje rozmanitost i v tom, jak byste nejraději debatovali a o jakých druzích témat. Na světě vznikla během posledních přibližně sto let celá řada velmi odlišných debatních formátů, z nichž některé jsou vázány na určitý region, jiné jsou mezinárodní, některé určené pro střední školy, jiné pro vysoké školy, některé upřednostňující akademickou debatu a jiné zase politickou debatu, některé pro jednotlivce a jiné pro týmy, a tak dále. Ať už jste jakýkoli osobnostní typ a ať už žijete kdekoli na světě, vždy byste měli být schopni najít nějaký formát, který vám vyhovuje. Za tímto odstavcem následuje výběr nejpopulárnějších a nejzajímavějších formátů, ze kterých si můžete vybrat.

1.2.1 Karl Popper
Nejběžnějším středoškolským debatním formátem ve středovýchodní Evropě je Karl Popper Debate Program, který byl rozšířen po pádu železné opony díky štědré finanční podpoře Sorosovy nadace Open Society Foundations, udělované začínajícím debatním společnostem v post-komunistických státech. V tomto formátu probíhají četné národní debatní soutěže v této části světa, včetně Debatního poháru a Debatní ligy české Asociace debatních klubů, ale také mezinárodní soutěž World Karl Popper Debate Championship pod záštitou společnosti IDEA (International Debate Education Association). V zahraničí je nejsnáze možné debatovat ve formátu KPDP v anglickém nebo ruském jazyce.

Tento debatní formát čerpá z filozofie věhlasného akademika Karla Poppera, který je známý především díky své teorii falzifikace, která říká, že není možné nic definitivně dokázat na základě logické indukce (libovolného počtu popdůrných pozorování), ale že je možné jakékoli objektivní tvrzení definitivně vyvrátit pomocí jediného pozorování, které odporuje teorii. Vzhledem k tomuto zaměření na fakta a vyvracení je tento debatní formát více o důkazech než o hodnotách, umožňuje negaci nemít vlastní konstruktivní linii a také je dobrou přípravou na odborné diskuze v rámci vyššího vzdělání a vědecké práce. Debaty v tomto formátu probíhají mezi dvěma týmy (afirmací pro a negací proti tezi) o třech až pěti lidech (v každé debatě mluví maximálně tři členové týmu) a po prvních dvou řečech každého týmu následují křížové otázky. Třetí řeči jsou kratší než první dvě, přičemž některé varianty tohoto formátu používají časy 7, 7 a 5 minut a jiné varianty časy 5, 5 a 3 minuty.

DOPORUČENÍ: Vhodný formát pokud preferujete debaty na praktická témata

1.2.2 World Schools Debating Championships
World Schools Debating Championships je původem australská mezinárodní středoškolská debatní soutěž, výroční turnaj a zároveň také organizace stejného jména, která byla založena v roce 1988. Jedná se o nejčastěji debatovaný středoškolský formát v anglofonních státech a na otevřených mezinárodních turnajích (zpravidla v angličtině), jakým je v ČR například Heart of Europe, pořádaný Českou debatní společností. Mezi další významnější turnaje pořádané různě po světě, debatované v tomto formátu, patří například německý EurOpen, rumunský ARGO Open, turecký ESDC, slovenský BSDC nebo singapurský Prometheus Cup. Některé z těchto turnajů omezují počet týmů na stát, jiné jsou naprosto otevřené i začátečníkům. Protože takovéto detaily se v čase mohou měnit, pokud si chcete jet zadebatovat do nějaké cizí země, vygooglete si nejaktuálnější informace o tamějších mezinárodních debatních turnajích.

Tento formát je určený pro dva tříčlenné týmy, přičemž každý řečník má jednu 8 minutovou řeč. Na konci mají oba týmy ještě jednu speciální uzavírací řeč, která trvá jenom čtyři minuty a ve které se opakuje jeden z řečníků, kteří již předtím měli jednu svou řeč. Namísto křížových otázek mezi řečmi mají v tomto formátu všichni řečníci možnost nabízet tzv. „points of information“ neboli připomínky během řečí svých protivníků (vyjma uzavíracích řečí), po odeznění první minuty jejich řeči a před začátkem poslední minuty jejich řeči. Jedna připomínka by přitom měla trvat maximálně asi tak 15 vteřin, každý by měl nějakou nabídnout v průběhu debaty a přijmout v průběhu své řeči, ale nemělo by této možnosti být využíváno jako nátlakové metody. Tým pro se nazývá vláda a tým proti se nazývá opozice (inspiraci je možno hledat v modelu britského parlamentu). Tento formát je zaměřený nejvíce na hodnotové spory a mezinárodní problémy.

DOPORUČENÍ: Vhodný formát pokud preferujte velké mezinárodní turnaje.

1.2.3 British Parliamentary
Název v přímém překladu znamená britská parlamentní debata, a to je přesně zdroj inspirace pro tento formát. Stejně jako v případě formátu WSDC, jedná se o formát ve kterém probíhá velké množství mezinárodních turnajů na vysokoškolské úrovni. Pokud chcete najít nějaký zahraniční turnaj, který je otevřený a dá se ho zúčastnit, i pokud jste začátečník, zkuste vygooglit název libovolného většího univerzitního města, jen za něj přidejte písmena „IV“. Pokud se jedná o významnou univerzitu v anglofonní zemi, pak je téměř zaručené, že tam bude probíhat výroční turnaj v BP. V našem středoevropském prostoru probíhají tyto turnaje především ve Vídni a v Berlíně, ale fungující kluby existují také u nás, a to především na Univerzitě Karlově v Praze a na Masarykově univerzitě v Brně. Mezinárodní mistrovství, na které může být větší problém se dostat, jsou především EUDC a WUDC, které probíhají každý rok v jiné zemi.

Tento formát je velmi podobný formátu WSDC, jen řeči zpravidla bývají 7 minut dlouhé a debatují proti sobě čtyři týmy – dvě vlády a dvě opozice – každý o dvou lidech. Nejprve se vystřídají všichni mluvčí první vlády a první opozice (vůdci a zástupci), a poté všichni mluvčí druhé vlády a druhé opozice (členové a whipové). Stejně jako ve WSDC je možné vstupovat protivníkům do řeči s připomínkami, ideálně s gestem přidržování si imaginární paruky jednou rukou a s druhou rukou zvednutou nebo nataženou. V některých variantách BP je dovoleno vyložit si tezi nečekaným způsobem, čemuž se přezdívá „squirrel“ (veverka), ale většinou je to stejně jako ve všech ostatních formátech považováno za nefér praktiku. Na rozdíl od ostatních formátů, v BP se debatéři nikdy nesetkají s dopředu připravenou tezí – před každou debatou mají všechny týmy jen 15 minut od ohlášení teze na přípravu vlastní debatní linie. Vzhledem k inspiraci parlamentem je nejvhodnějším druhem teze pro tento formát teze plánová, navrhující nějaké politické řešení problému.

DOPORUČENÍ: Prakticky jediný debatovaný formát na vysokoškolské úrovni

1.2.4 Lincoln-Douglas
Spojené Státy mají svoji vlastní svéráznou debatní kulturu, která je v mnoha ohledech poměrně izolovaná od zbytku debatujícího světa. Lincoln-Douglas je formát inspirovaný skutečnými politickými střetnutími mezi Abrahamem Lincolnem a senátorem Douglasem z roku 1858, který je debatován pod záštitou National Forensics League, založené roku 1925. Nedávno byla tato organizace přejmenována na National Speech and Debate Association – forensics je odkaz na to, jak Aristoteles nazýval debatování, nicméně tento pojem ve zbytku světa není s debatními soutěžemi spojován. Pokud si chcete zadebatovat v tomto formátu, musíte se smířit s tím, že kromě USA nikde nenarazíte na žádnou systematicky organizovanou oficiální soutěž. LD však má své výhody, hlavně pokud týmová práce není tím, na co chcete primárně zaměřit debatní rozvoj sebe a nebo svých žáků.

LD je formát jedinečný tím, že se jedná o duel jeden na jednoho. Oba mluvčí mají k dispozici v konečném součtu stejné množství času, avšak první mluvčí (obhajující tezi) má svůj čas rozdělený do tří řečí, kdežto druhý mluvčí (vyvracející tezi) do dvou. Stejně jako v KPDP, křížové otázky probíhají mezi řečmi. Mezi zvláštnosti tohoto formátu patří i to, že řeči je možné si dopředu napsat a vytisknout a pak je číst. Výrazně kratší časy (většinou kolem 3-4 minut) v kombinaci se čtením vedou v tomto formátu k velmi rychlým řečem, do kterým je natěsnáno velké množství individuálních bodů (tomuto postupu se přezdívá „spreading“ – pokud se budete blíže zabývat i jinými americkými formáty, záhy zjistíte, že v nich vždy existuje hodně debatního žargonu). V duchu debat mezi Lincolnem a Douglasem (týkajících se především problému otroctví) je tento formát vždy v první řadě zaměřen na hodnotové spory a filozofické argumenty.

DOPORUČENÍ: Nadaní debatéři si rádi vyzkoušejí duel a čtená řeč učí psaní proslovů

1.2.5 Výběr zajímavých alternativních formátů
Pokud se vám tak docela nezamlouvala žádná z výše uvedených populárních možností a nepomohlo by vám ani zkusit některou z nich v online podobě, možná se vám bude líbit některá z variant, která je méně běžná, ale o to zajímavější. Pokud preferujete samostatnou řeč před výměnou názorů, v USA se můžete setkat se soutěží s názvem Extemporaneous Speaking, jejíž obdoba jednu dobu fungovala i u nás pod názvem Za svým slovem si stojím. Smyslem této soutěže je připravit si krátkou řeč na předem vybrané téma, přičemž řeči jednotlivých řečníků na sebe nereagují a nemusí spolu nijak souviset. V této soutěži se hodnotí pouze schopnost lépe připravit a odprezentovat řeč. Pokud by vám Extemporaneous Speaking přišlo stále příliš kompetitivní a technické, můžete zkusit účastnit se soutěží Toastmasters, kde byste v podstatě dělali to samé, akorát ve více přátelské atmosféře a na méně závažná témata. Toastmasters jsou totiž více než všechny řečnické soutěžní formáty o tom, kdo umí lépe ovládnout schopnost zdvořilé společenské konverzace.

Pokud vás zajímá čistě forma proslovu, recitační soutěže (jako například Wolkerův Prostějov nebo Slam Poetry) a soutěže v divadelní improvizaci jsou pak krokem dál zcela mimo debatu, nicméně stále zdokonalující schopnosti potenciálně užitečné při debatování. Pokud chcete naopak zkusit program který zahrnuje velké množství lidí v reálnější situaci, můžete zkusit například model Spojených národů, ve kterém byste reprezentovali některý stát na mezinárodním summitu. Větší množství účastníků i publika je také typické pro americký formát zvaný Public Forum rozhodovaný širokou porotou sestávající z členů publika. Další reálné situace zase simulují předstíraný soud nebo legislativní debata. A konečně naučit se něco můžete nejen z vyloženě soutěžního debatování, ale také z veřejných panelových debat a diskuzí s odborníky, které můžete klidně sami pořádat na vaší škole nebo v rámci vaší místní komunity. Jedním z příkladů programu, který se pořádáním takovýchto debat přímo zabývá, jsou u nás například Masarykovy debaty.

1.3 Debata v českém školství
Pokud vás zajímá, jestli debatování je v současnosti součástí českého vzdělávacího systému, jednoduchá odpověď zní: ne. V rámci českého školství ovšem zásadní debata v současnosti probíhá, a ta se debatování rozhodně týká. Všichni chtějí vzdělávací systém reformovat, a hlavní myšlenky toho, čeho by měly ony reformy dosáhnout, již byly i kodifikovány. Mezi hlavními cíli Bílé knihy (neboli národního vzdělávacího programu) a navazujících rámcových vzdělávacích programů se jasně vyskytuje mimo jiné zvýšený důraz na naučení klíčových kompetencí kritického myšlení a komunikatvního vyjadřování. V kombinaci s otevřením vzdělávacího systému novým metodám a decentralizací vzdělávacích programů na úrovni jednotlivých škol, nikdo nikomu v našem státě momentálně aktivně nebrání v tom, aby začlenil debatování mezi běžně používané výukové metody. Problém je jen v tom, že není možné od státu očekávat vytvoření nějakého centrálního debatního programu nebo směrnic pro to, jak konkrétně debatování do výuky zavést.

Tento úkol spočívá na bedrech vás, učitelů a žáků, stejně jako nás, vzdělávacích neziskových organizací. My se momentálně snažíme rozšiřovat povědomí o tom, co to debatování je, a zdarma poskytovat metodickou a organizační pomoc všem těm, kteří by jej chtěli začít učit na školách nebo používat jako výukový nástroj pro jiné předměty. Pokud netušíte jak na vaší škole začít, můžete nás zkusit zkontaktovat – jsme Česká debatní společnost. Můžeme vám poskytnout základní metodické materiály, poradenské služby i debatní lekce. Pokud chcete zkusit něco podniknout na vlastní pěst, pročtěte si nejprve bedlivě metodickou část této publikace a především následující oddíl, který se z pohledu organizátora debatních událostí pokusí pokrýt reálné problémy, se kterými se můžete setkat při pokusu založit si vlastní debatní klub.

Nejdřív je ale důležité zodpovědět otázku, proč vlastně debatní klub na škole zakládat nebo proč (a jak) má smysl začlenit debatování do běžné výuky. Plnění cílů formalizovaných v nějakém oficiálním dokumentu pravděpodobně není dostatečně dobrým důvodem samo o sobě. V jedné z předchozích částí této publikace byla zmiňována užitečnost debatování pro demokratickou společnost, a je to právě výchova žáků k tomu, aby se z nich stali uvědomělí a aktivní občané, kde debatování funguje mnohem lépe než jakékoli pasivní mentorování. Kritickému myšlení a aktivní účasti se nedá efektivně naučit pomocí pasivních metod – tak se dá naučit jedině slepé poslušnosti a občanské apatii. Není chybou naší mladé generace, když ji nebaví a když na ni nezanechává kýžený efekt to, že jsou učeni neefektivními metodami a že nedostávají žádný prostor k tomu, aby se mohli konstruktivně vyjadřovat. Především občanská nauka je předmětem, kde téměř každý element kurikula může být lépe demonstrován debatou nebo diskuzí, než čtením z libovolné učebnice.

Debatování je také jedním z nejlepších způsobů, jak nabýt praktické dovednosti v rodném i cizím jazyku. Opět není chybou mladé generace, pokud jejich vyjadřovací schopnosti upadají, když drtivá většina výuky, a to i jazyků, se omezuje na čtení a psaní. Tzv. literárně gramatická metoda, která je v současnosti tím nejpoužívanějším přístupem pro výuku jazyků na našich školách, je vhodná pro mrtvé jazyky, jakým je například latina, ale nikoli pro živé jazyky, kterými komunikují stále aktivní a vyvíjející se společnosti. Takové jazyky vyžadují mnohem přirozenější přístup, protože se překotně vyvíjí jejich slovní zásoba a styl promluvy. Debatování učí jazyku tak, jak je aktuálně komunikován – skrze debatování nabydou studenti praktickou dovednost vyjádřit se a domluvit tak, jak skuteční lidé ve společnosti mluví, a nikoli tak, jak tomu je pouze v zakonzervovaných a uměle vykonstruovaných příkladech v dané učebnici. Debatování také učí jazyku tak, jak se mu učí lidé v útlém věku – posloucháním a napodobováním.

Co se umění týče, je nutné uvědomit si, že v moderní době od nástupu osvícení došlo k určité nenápadné, ale přesto radikální změně v tom, jakým způsobem funguje naše kultura. Velká díla poezie a příběhopravectví například z antických dob nevznikla tak, že by je někdo napsal – obojí byly discplíny tzv. orální tradice, a to společně s filozofií. Mluvení není nutně kulturně nižší než psaní, a proto je důležité uvědomit si, že sloh nemusí být jen otázkou čtení a psaní, ale také ústního vyprávění a dialogu. Stejně tak mnoho kvalitní hudby pochází z orálních tradic, odvozených od řeči a zpěvu a nikoli notové osnovy. Debatování je součástí širší disciplíny rétoriky, která zahrnuje vědecká témata stejně jako ta umělecká, a umělecký přednes či herectví jsou disciplíny velmi blízce příbuzné debatování. Které jsou stejně jako debatování velmi málo zastoupené na našich školách. Mluvení je přirozenější člověku než čtení a psaní, a rozvoj této základní lidské dovednosti, ať už v souvislosti s estetikou nebo logikou, je zároveň rozvojem lidské osobnosti a kultury lidské společnosti.

Nástup nových elektronických médií, technologický pokrok, navíc opět jasně vyzvedává do popředí audiovizuální komunikaci, především v podobě videí a interaktivních programů. V našem školství ale stále přetrvává představa, že knihtisk je moderní. Tato technologie moderní byla v určitém historickém momentě a následné epoše, tato epocha ovšem končí. Pokud chceme mladou generaci připravit na to, co je skutečně bude čekat v jejich profesním a kulturním životě, nebude stačit naučit je číst a psát. Nové technologické paradigma si žádá naučit je znovu také mluvit a poslouchat. Pokud chtějí mladí lidé sledovat videa a hrát hry, škola jim v tom nezabrání, jakkoli budou učitelé trucovat a trvat na tom, že jenom v knihách je vědění a kultura. Mnohem logičtější by bylo převést toto vědění a kulturu do nových mediálních formátů a výuku na školách začít komunikovat také jazykem, kterým komunikuje technologie dneška – mluvením, zpěvem, akcí, hrou.

Ať už ale učíte libovolnému předmětu na libovolné škole, debatování jako aktivita a způsob učení je naprosto nezávislé na svém obsahu, a tudíž vhodné napříč všemi osnovami. Můžete debatovat témata spadající do dějepisu, zeměpisu, přírodních věd, dokonce i matematiky – každá oblast lidského poznání obsahuje kontroverze, problémy, legislativní rozhodnutí i filozofické spory. Učení debatováním je opakem dogmatismu, protože je to způsob jak žáky seznámit s látkou, aniž byste za ně rozhodovali o tom, co je správný úhel pohledu. Je to aktivní metoda učení, na kterou se žáci připravují ne proto, že musí, ale proto, že chtějí obhájit svůj názor nebo alespoň vyhrát. Debatování dělá pro žáky z učení osobní záležitost, která je zahrnuje. Učitel také mění svou roli z autoritativního diktátora na férového moderátora. Žáci skrze debatování proto také postupně ztrácí antipatie vůči škole jako instituci a učitelům jako postavám zosobňujícím její autoritu. Když založíte na své škole debatní klub nebo začleníte debatování jako výukovou metodu, dáte tím vašim žákům příležitost opravdu se podílet na svém vzdělání.

1.4 Úskalí založení debatního klubu
V první řadě je potřeba rozlišovat mezi různými stupni vzdělání a typy škol. Podle mé zkušenosti se debatování nejlépe daří na gymnáziích a univerzitách, ale i pokud se nacházíte na jiném typu školy, nemusíte rovnou házet flintu do žita. Klíčem je v první řadě vzbudit dostatečný zájem studentů, učitelů a/nebo dostat ředitele školy, děkana nebo rektora tak říkajíc na palubu. Jedním ze způsobů je například uspořádat setkání, které můžete inzerovat třeba na školní nástěnce, na kterém se mohou sejít zájemci o debatní program. V takovém případě ovšem neočekávejte obrovskou účast, protože lidé v našem státě obvykle nemají vůbec žádnou představu o tom, co to debatování je. Jako účinnější druh seznamovací akce s debatováním se nám proto osvědčily debatní dny, kdy například celá třída může strávit jeden celý školní den seznamováním se s debatou. Opět není realistické očekávat, že by se nadchla do debatování celá třída, nicméně debatní klub může fungovat od chvíle, kdy je v něm dost žáků na sestavení dvou týmů a jeden učitel, který bude plnit funkci trenéra a rozhodčího.

Úplně ideální je debatní dny na škole pravidelně opakovat s novými třídami. Hlavně v této fázi se vyplatí spolupráce s již existujícími debatními kluby nebo většími organizacemi, nicméně debatní klub může fungovat i pokud učitel je stejný začátečník v debatování jako žáci. V určitém bodě je ovšem konfrontace s debatéry z jiné školy velmi důležitá, neboť seznamovací a soutěživý prvek debatování jsou významnými motivátory pro účast v debatním programu. Můžete například pozvat tým z blízké školy nebo se sami vypravit na jinou školu debatovat proti místnímu týmu, klidně jen tak, zcela mimo jakoukoli oficiální soutěž. V tomto bodě začíná být obzvlášť důležité mít ředitele na svojí straně, protože pokud nebude možné žáky uvolňovat z výuky na debatní soutěže, jen velmi těžko budou moci rozvíjet svoje debatní schopnosti. Ideální situace samozřejmě nastává v případě, že se škola rozhodne své debatéry aktivně podporovat, ale je pochopitelné, že to vždy nebude možné.

Střední školy jsou v tomto ohledu podstatně problematičtější než vysoké školy – volnější studijní program a nezávislost na učitelích (především v podobě absence nutnosti pedagogického dozoru) dělají z vysokoškolských debatních klubů vedených žáky potenciálně naprosto samostatné a životaschopné organizace. Problémem ovšem může být neochota vedení dané vysoké školy pronajímat nebo jinak poskytovat debatérům volné prostory k debatování. Na střední škole se bez podpory učitelů a především vedení školy nějaký žáky veden debatní klub jen stěží udrží při životě. Jedinou jinou alternativou je pomoc zvenčí, kdy se o daný debatní klub stará rozhodčí z nějaké externí debatní organizace. Externí organizace jsou také nejlepší cestou k tomu, jak žákům umožnit debatovat v týmech, které jsou složené z žáků různých škol. Ať už se ale jedná o kýmkoli vedený klub na jakékoli škole, naprosto zásadní je pravidelnost setkávání a tréninků mezi členy klubu.

2 DEBATNÍ METODIKA
Se soutěžním debatováním je nerozlučně spjatá určitá terminologie, a to nezávisle na tom, pro jaký debatní formát se rozhodnete. Následující sekce této publikace je věnovaná všem pojmům, kterým je potřeba porozumět, abyste mohli efektivně debatovat nebo vést své žáky k rozvoji jejich řečnických dovedností. Těmito klíčovými pojmy jsou především teze, argumentace, definice, vyvracení, rehabilitace, vztahování a logické chyby. Vysvětlení každého z těchto pojmů bude vždy sestávat z teoretické analýzy doplněné o praktické příklady, a to vše s ohledem na to, že čtenář dopředu nemusí mít s debatováním žádnou předchozí zkušenost.

2.1 Typologie tezí
Debatní teze je jednoduché tvrzení v podobě oznamovací věty, které je obhajitelné i vyvratitelné. Ideálně by každá debatní teze měla být navíc vyvážená (poskytující stejně manévrovacího prostoru pro její obhájce i odpůrce), aktuální (nebo alespoň podnětná) a kontroverzní (provokující zájem veřejnosti a rozdílné názory).

V zásadě se dá rozlišit několik různých druhů debatních tezí, a to podle toho, co se v nich tvrdí. Teze faktická se zabývá něčím objektivním, něčím, co se dá vědecky či soudně dokázat nebo vyvrátit. Aby byla debatovatelná, je nezbytné, aby to zatím nebylo naprosto přesvědčivě vědecky či politicky rozhodnuto. Příkladem by byly například teze „recyklace pomáhá ekonomice“ nebo „globální oteplování je hrozbou pro lidstvo“. Teze hodnotová se naopak zabývá nevyřešitelným sporem subjektivních přesvědčení nebo hodnocení. Tyto teze často zabíhají do filozofie a řeší spory klasických hodnot, jakými jsou spravedlnost nebo svoboda. „bratři Mašínové jsou hrdinové“ nebo „demokracie je nejlepší způsob vlády“ by byly tezemi hodnotovými. Teze návrhová či plánová zase nabízí nějaké řešení problému, změnu statu quo. Debata na takovouto tezi se v mnohém podobá přinášení návrhu zákona vládou před parlament, kde musí tento návrh obstát proti kritice ze strany opozice. Dá se navíc rozlišit od ostatních druhů tezí relativně snadno tím, že je v ní vždy použit podmiňovací způsob – něco „by se mělo“. „Měli bychom zavést povinné školné na vysokých školách“ nebo „měli bychom legalizovat marihuanu“ by byly typické plánové teze.

Všechny teze kromě faktických pak vyžadují v té či oné podobě tzv. „kritérium“ neboli cíl. Vaším cílem, tím čeho se snažíte dosáhnout, může být v abstraktním smyslu nějaká ušlechtilá hodnota, stejně jako v praktickém smyslu nějaký hmatatelný cíl, ke kterému má vést váš plán. Více o kritériu se dozvíte ve zvláštní sekci věnované problematice jeho vytyčování.

2.2 Úskalí definování klíčových pojmů
Definování procesu definování je poněkud zrádné. Lepší tedy bude od cizích slov upustit a hovořit o definicích jako o vysvětlení teze, především toho, co si pod ní představujeme. Vzhledem k tomu, že každá teze je jednoduchou oznamovací větou, mohlo by se zdát, že její význam by měl být všem samozřejmý. To si také každý může sám za sebe myslet, ale v konečném důsledku je velmi pravděpodobné, že různí lidé stejnou tezi pochopí jinak. Vysvětlení teze stranou afirmativní má proto vést k tomu, aby obě strany v průběhu debaty mluvily o tom samém.

Nejlepší bude vysvětlit vám tento jev rozdílného vnímání stejných slov na příkladu. Vezměme si tezi „trest smrti je ospravedlnitelný“. Myslíte si, že ano? Myslíte si, že ne? Rozhodněte se. Pokud jste si vybrali „ano“, čtěte dále velmi pozorně. Co kdybych vám řekl, že pod trestem smrti jsem měl na mysli trest smrti pro masového vraha? Pravděpodobně je váš názor stále stejný. Co kdybych ale řekl, že jsem měl na mysli trest smrti pro vlastizrádce? Možná začínáte váhat. A co teprve trest smrti pro ženu za cizoložství? S tím už je dosti těžké souhlasit a stále se cítit jako morální bytost. To se ale teprve rozjíždíme. Co kdyby onen masový vrah byl nepříčetný? Co kdyby mu bylo šestnáct let? Co kdyby metoda popravy nebyla bezbolestná injekce, ale useknutí hlavy na gilotině? Elektrické křeslo? Oběšení? Plynová komora? Ukamenování?

Takováto teze vyžaduje nesmírné množství upřesňování, aby bylo vůbec možné zaujmout vůči ní jakékoli promyšlené stanovisko. Záleží na druhu zločinu, věku, pohlaví a příčetnosti pachatele, způsobu popravy a nezřídka dokonce i na tom, o kterém státě se bavíme. Jak je z tohoto příkladu doufám zřejmé, definice jsou v debatě naprosto nezbytné, protože pokud všichni nevíme úplně přesně, o čem je řeč, afirmace s negací se nejspíše ani nestřetnou svými argumenty.

Při jakémkoli definování pak obecně platí, že každý pojem může být definován pouze něčím jiným. Neopakujte proto nikdy ve vaší definici slovo, které se snažíte definovat, a to ani v přestrojení za svoji cizojazyčnou nebo odbornou variantu. Druhů definic pak existuje celá řada – definice výčtem všech členů, které náležejí do nějaké skupiny, definice vysvětlením podstaty jevu, definice pomocí protikladu, definice skrze okolnosti vzniku, definice jako něčí úmluva o způsobu praktického používání daného pojmu, definice odkazem na jinou definici… Ať už ale použijete kteroukoli z těchto možností, ujistěte se, že si uvědomujete, jaké vám vaše definice dává debatní možnosti. Co není součástí vaší definice, o tom nebude mít smysl se zmiňovat, a co je součástí vaší definice, to nemůžete opomenout. Nespoléhejte se slepě na definici jen proto, že je z nějakého učeného slovníku. Raději si jich najděte co nejvíce různých a poskládejte z nich takovou, která nejlépe odpovídá vašemu osobnímu přesvědčení a/nebo debatní strategii.

Za zmínku ještě stojí upozornění na možné nečestné způsoby definování. Definování vždy vede k zúžení tématu. A to je v určité míře nutné, aby mohlo dojít ke sporu. Když ale zužování zajde (nezřídka úmyslně) příliš daleko, oba týmy už nebudou mít vyrovnané šance. Takovéto účelové zúžení je třeba ihned napadnout a napravit. Opakem účelového zúžení je pak záměrná (ale i neúmyslná) vágnost, kdy je například řešení problému definováno tak obecně, že jím může být v podstatě cokoli. To také kvalitě debaty a vyrovnanosti šancí obou týmů nijak neprospívá. V tomto případě nezbývá než pokládat upřesňující dotazy tak dlouho, až je vše jasné.

2.3 Základy argumentace
Argument je v tom nejprostším významu důvodem proč. Dá se tedy jednoduše logicky navázat na tezi v podobě věty vedlejší, která začíná spojkou „protože“. „TEZE protože ARGUMENT“ je základní debatní větnou jednotkou, jednoduchou, stručnou a účinnou. Pokud znění vašeho argumentu nejde takto na tezi navázat, pravděpodobně se nejedná o argument (alespoň ne o dobrý argument a téměř určitě ne o dobře formulovaný argument). Není absolutně nutné se tohoto schématu vždy držet, ale aby složitější obrat fungoval, pravděpodobně to bude vyžadovat relativně značné množství řečnického umu. S argumentací jakožto jádrem debaty se pojí několik zvláštních pojmů, a ty si nyní postupně projdeme:

2.3.1 Formulace/Představení
Představením argumentu je ideální začít, i když by se bez tohoto kroku argument teoreticky mohl obejít. Pokud ale argument pořádně nepředstavíte, může se stát, že jej někdo z posluchačů mine nebo špatně pochopí. K formulaci argumentu už jsem se vyjádřil v předcházejícím odstavci, teď jen dodám, že výsledek oné formulace ve formátu „TEZE protože ARGUMENT“ je názvem argumentu, který představíte jednoduše tím, že jej řeknete spolu s odkazem na jeho číselné pořadí. Celá představovací formulka tedy vypadá nějak takto: „Náš první/druhý/třetí/n-tý argument zní: TEZE protože ARGUMENT“ Názvy argumentů se pak dají použít i k rychlému zopakování nebo shrnutí (abyste je pořád nemuseli znova vysvětlovat). Samozřejmě za předpokladu, že jste své argumenty hned na začátku také náležitě vysvětlili.

2.3.2 Vysvětlení/Podložení
Nevysvětlený argument není žádný argument a nepodložený argument je jen prachsprostou spekulací. Tento krok je proto v rámci celé argumentace tím zdaleka nejdůležitějším. Hned po představení argumentu byste jej měli vysvětlit, a to nejprve obdobným způsobem, jakým se definuje teze. Stejná slova i v tomto kontextu můžou pro různé lidi znamenat různé věci. Vysvětlení argumentu však vyžaduje víc než jen definici slov, vysvětlit musíte i konkrétní logiku, kterou v argumentu používáte.

Logika nejčastěji pracuje buďto s příčinami a důsledky (hlavně u faktických tezí), nebo se srovnáváním (hlavně u hodnotových tezí). Zaměřte se tedy na to, abyste ukázali, jakých důsledků se snažíte dosáhnout, kterým se naopak snažíte vyhnout, a jaké příčiny podle vás vedou (nebo nevedou) k jakým z těchto důsledků. Pokud srovnáváte, pak musíte objasnit, podle čeho nebo proti čemu srovnáváte, jaký je váš „metr“. U plánových tezí se potom můžete setkat ještě s pojmem „problém“. Váš plán, který navrhujete, má být řešením problému. Vysvětlení vašeho argumentu tudíž spočívá v tom, že nejprve vysvětlíte, co je tím problémem, který chcete řešit, dále uvedete, jaké k němu vedou příčiny, poté ukážete, jak zrušit nebo omezit tyto příčiny, a nakonec ještě přihodíte konkrétní výhody, které vaše konkrétní řešení konkrétních příčin tohoto konkrétního problému přinese.

Podkládání argumentů za pomoci důkazů by mělo plynule doplňovat veškeré vaše vysvětlování. Důkazy jsou často nosnými pilíři, na kterých argumentace stojí nebo padá. I ta sebeatraktivnější logická hypotéza je vždy slabší než nějaká docela obyčejná, která je ale dobře podložená. Více o druzích důkazů si řekneme v sekci o dokazování.

2.3.3 Napadání/Vyvracení
Jedna ze zlatých debatních pouček zní, že žádný argument není nevyvratitelný – proti všemu se dá úspěšně argumentovat. Dokonce i vědecká fakta se v průběhu času mění, s novými důkazy a s novými úhly pohledu na ty staré. Argument je také docela složitá struktura, řetěz o spoustě článků, který je jen tak silný, jako jeho nejslabší logický článek. Úplně stačí vyvrátit jeden logický krok, jediné vysvětlení „proč“ nebo „jak“, a celý argument padne. Ukažme si proto nyní, na jakých všech logických úrovních může napadání argumentace probíhat. Za tím účelem si vezměme například tezi „vědecký pokrok je hrozbou“.

2.3.3.1 Napadnutí definic (vysvětlení teze)
Definice jsou velmi zrádná věc. Normálně se negaci nedoporučuje stavět své vyvracení na problému s definicemi, ale někdy to vhodné být může. Zrovna u příkladové teze „vědecký pokrok je hrozbou“ se naskýtá hned několik problémů s jejich vhodných použitím. Definovat je třeba pojmy „vědecký pokrok“ a „hrozba“. Vědeckost je celkem nesporná – jedná se o užití vědecké metody – ale co je to pokrok? Pokrok určitě zahrnuje vynalézání nových technologií a v takovémto minimálním tvaru by pravděpodobně šlo o relativně neprůstřelnou definici (vědecký pokrok = vynalézání nových technologií za použití vědecké metody).

Mohlo by se ale snadno stát, že do toho afirmativní tým zamotá i otázku cíle pokroku, čímž si může v souvislosti s konkrétní podobou svých argumentů podstatně zkomplikovat svou úlohu v debatě. Cílem pokroku totiž může být řešení problémů, usnadňování lidského života, otevírání nových možností, poznávání přírody, aj. A pokud by afirmativní tým definoval pokrok například jako vynalézání technologií k usnadňování života, jak by do toho vzápětí mohl ospravedlnitelně zahrnout vynálezy jako jadernou bombu nebo jiné zbraně hromadného ničení? Možná by to šlo obhájit jako nezamýšlený důsledek snahy o pohodlnější existenci, ale něco takového by v reakci na výtku ze strany negace nemuselo afirmativní tým včas napadnout a jejich argument by se rozpadl čistě na základě technické drobnosti. V každém případě by to jejich pozicí alespoň otřáslo, a to úplně zbytečně.

Problémy s definicí hrozby by ale byly ještě podstatně větší. To vyžaduje zodpovězení dvou otázek – hrozba čím a hrozba pro koho. Nejčastěji by se mělo jednat o hrozbu vyhynutím pro člověka. Pokud by tým afirmativní zvolil něco méně závažného v menším měřítku, dalo by se argumentovat proti takové definici tím, že to není žádná závažná hrozba, a byla by to vlastně univerzální výtka proti všem argumentům – i kdyby byly pravdivé, existují jiné technologie, které tyto malé hrozby buďto negují, nebo alespoň kompenzují většími dobry. Kdyby hrozba byla definována příliš přehnaně, afirmace by si tím rovněž ztížila úlohu v debatě, protože by se musela pustit do obhajoby logické chyby s názvem šikmá plocha. No a pokud by definice byla příliš vágní a hrozba nejasná, nemuselo by být snadné ukázat konkrétní příčinnou souvislost i mezi dobrým argumentem a takovou vágní definicí.

Vyvracení skrze definice zkrátka neznamená definice afirmativního týmu odmítnout, jen jde o poukazování na jejich nedostatky a na to, jaký mají tyto nedostatky dopad na argumenty. Pokud je definice špatná, může se snadno stát, že se tím pádem některé části argumentů nebo některé důkazy octnou nechtěně mimo rámec debaty. Pokud toto jako negace vypíchnete, takové argumenty zásadně zpochybníte nebo úplně vyvrátíte.

2.3.3.2 Napadnutí premis (logických předpokladů)
Takovýto druh útoku vyžaduje ne úplně běžné mentální schopnosti, ale zato se jedná o velmi silný způsob proti-argumentace, na který vaši protivníci budou jen těžko schopní rychle a účinně zareagovat. Premisy alias logické předpoklady bývají často nevyřčené, automatické. Je proto těžké je vůbec umět rozpoznat. Pokud je odhalíte a ukážete, že neplatí, nebo nabídnete jiný úhel pohledu na celou situaci, podle kterého jsou mnohem důležitější úplně jiné premisy, nejenže tím v podstatě zničíte nebo alespoň radikálně umenšíte argumenty protivníka, ale úplně tím změníte pravidla hry. Je to jako při přechodu mezi jednou fyzikou a úplně jinou fyzikou – nejdřív byly čas a prostor absolutní a fyzika fungovala, pak ale bylo najednou obojí relativní a fyzika fungovala ještě lépe. No a pak přišla kvantová fyzika a najednou tu máme částice rychlejší světlo, které jsou zároveň na několika místech najednou, a jiné šílenosti, které by Newtonovi i Einsteinovi připadaly jako naprosté nesmysly.

Pokud je hrozba vědeckého pokroku definována jako vzrůstající ohrožení pokračování lidského rodu skrze nové, stále nebezpečnější technologie, nabízí se zde prostor pro ukázkovou práci se stavěním premis na hlavu. Nevyřčenou premisou afirmativního týmu je v tomto případě představa, že bez moderních technologií byl náš život bezpečnější a že bylo méně hrozeb pro naše přežití. Co už ale nedomysleli až do konce je fakt, že pokud jim jde o přežití lidského druhu, bez velmi pokročilých technologií toho vůbec nejde dosáhnout. Příroda není bezpečná – příroda nás nakonec určitě zabije skrze nějakou přírodní katastrofu (nemoc, výbuch supervulkánu, dopad asteroidu, globální potopu, dobu ledovou, smrt Slunce atd.) I bez umělých technologických rizik můžeme kdykoli vyhynout, přičemž technologie nám dává alespoň šanci, kterou bez ní nemáme. Všechny příklady hrůzných technologií ničení a možných apokalyptických scénářů jsou tím pádem naprosto nepodstatné – všechny je jako negace klidně můžete přijmout, protože v konečném důsledku jsou to rizika nezbytná k získání šance na vypořádání se se skutečnou hrozbou pro lidské přežití: matkou přírodou. Jak můžete na tomto příkladu vidět, vyvrácení premisy je skutečnou hrozbou pro protivníkovu argumentaci. Je to taková argumentační atomovka, protože jedním šmahem vyvrátíte celou linii.

2.3.3.3 Napadnutí kauzality (příčinné souvislosti)
Toto by měl být nejčastější způsob napadání argumentace, který je celkem snadné pochopit (alespoň teoreticky). Pokud ukážete, že příčina A nevede k důsledku B, můžete tím vyvrátit kterýkoli článek logického řetězu. Příklad nepovede k podpoře argumentu, příčina nepovede k způsobení problému, plán nepovede k řešení problému, řešení nepovede k výhodám, výhody nepovedou k naplnění cílové hodnoty, a tak dále a tak podobně. A nezapomínejte na to, že stačí vyvrátit pouze jeden z těchto všech kroků a argument přestane být platný. Možných uplatnění tohoto principu je v praxi tolik, že není možné uvést nějaké univerzální příklady. Obecně se dá doporučit, abyste si zvykli položit si za každým jednotlivým tvrzením vašeho protivníka otázku „proč?“ nebo „jak?“ Pokud nepřijdete na žádnou uspokojivou odpověď na tyto otázky, pak je dost dobře možné, že s kauzalitou protivníkových argumentů není něco v pořádku.

2.3.3.4 Napadnutí kritéria (hodnoty/cíle)
Problém s cílem nebo ústřední hodnotou nejčastěji spočívá v tom, že si afirmativní nebo negativní tým nezvolí příliš vysokou hodnotu. V takovém případě postačí ukázat, proč se jedná o pochybnou hodnotu, která není nijak zvlášť důležitá, případně je vhodné postavit proti ní nějakou vlastní, mnohem podstatnější hodnotu. Hodnoty v kontextu vybraného tématu pochybné (jako ekonomický zisk z prodeje zbraní) proti závažnějším hodnotám (jako přežití lidského druhu) nemůžou ve světle srovnání obstát. Někdy se ale také stává, že si jeden tým vezme za cíl dosáhnout hned několika hodnot. Tím obvykle značně usnadní práci vám jakožto jejich protivníkům, protože vám stačí ukázat, že pouze jedné z daných hodnot nebude dosaženo a už tím je argumentace značně zpochybněna. A pokud kritérium úplně chybí, veškerá argumentace možná vůbec k ničemu konkrétnímu nesměřuje, a i na základě toho se dá platnost argumentace vyvrátit.

2.3.3.5 Napadnutí důkazů
Důkazy se dají napadat více způsoby a některé z nich jsem již výše popsal (například napadnutí logické souvislosti mezi příkladem a argumentem). Pokud ale příklad opravdu podporuje argument, stále ještě nemusí být neprůstřelný. U důkazů se dá napadnout v první řadě jejich hodnověrnost, která se odvíjí od jejich zdroje. Článek z Blesku nebo názor kamaráda ze třídy asi nebudou tak hodnověrné, jako článek z vědecké publikace nebo názor odborníka. Ovšem i proti názorům odborníků a výsledkům vědeckých studií se dá argumentovat. Názor experta se dá anulovat opačným názorem jiného experta, vědecká studie se zase dá napadnout na základě způsobu, jakým byla prováděna. Metodika vědeckého výzkumu je samozřejmě velmi složité téma, které zde nemůžu celkově rozebrat, ale i vědci jsou jen lidé a tak někdy ve výzkumu chybují nebo s jeho výsledky manipulují. A konečně je potřeba vždy přemýšlet o tom, jestli předvedený důkaz opravdu dokazuje všechno přesně tak, jak si to tým, který jej přinesl, představuje. Příklad výzkumu, který naznačuje, že umělá inteligence bude vyvinuta v horizontu několika desetiletí, nemusí nutně znamenat, že to bude něco jako Skynet z Terminátora, stejně jako to nemusí znamenat, že to skutečně bude v horizontu několika desetiletí. S důkazy je nezbytné zacházet s rezervou a z pozice pochopení toho, co říkají určitě a co jen naznačují. Nenechte se tedy důkazy zastrašit, vždy se dá jejich dopad umenšit zpochybněním jejich váhy jedním z výše popsaných způsobů.

2.3.4 Rehabilitace/Obhajoba
Především reagujte, reagujte a reagujte. Poslouchejte svého protivníka, zapište si do posledního bodu jeho výtky a na ty potom reagujte. Nestačí jen zopakovat to, co jste již řekli ve své první řeči. Opakování není obhajobou a neposlouchání protivníka jde proti všem principům debaty. Ten, kdo nevnímá ty, kteří mají jiný názor, a jen neustále opakuje ten svůj, bývá obvykle fanatikem. Sice se říká, že opakovaná lež se stává pravdou, a může k tomu i skutečně dojít, nicméně pouze v takovém prostředí, kde diváci nebo posluchači nejsou schopni kriticky uvažovat o tom, co je jim naservírováno, nebo když jsou naprosto apatičtí a ve skutečnosti vůbec neposlouchají. Rozhodčí jsou však speciálně vycvičeni k tomu, aby vás bedlivě poslouchali a vše řečené pečlivě rozebrali na součástky a objektivně posoudili. Jako debatéři byste se tedy měli co nejrychleji naučit tomu samému, přinejmenším metodou pokus-omyl. Jen tak budete schopní opravdu používat svůj rozum a apelovat zásadně na rozum vašich posluchačů, což je paradoxně „srdcem“ akademické debaty.

Na druhou stranu lidé nejsou řízeni pouze rozumem – je třeba je správně motivovat. Ať už jsou tedy vaše schopnosti momentálně na jakékoli úrovni, nebojte se otestovat se proti silnějšímu protivníkovi. Stejně jako žádná argumentace není dokonalá, ani žádné napadání argumentace není dokonalé. Pokud si představíte debatu, ve které se proti sobě postaví dva dokonalé týmy (což také není možné, ale to na chvíli zapomeňme) v debatě na vyváženou tezi, jejich debata bude naprosto vyrovnaná. Cokoli, co jeden tým řekne, druhý tým vhodně napadne a zpochybní, aby to v dalším kole bylo zase obhájeno a pak zase zpochybněno a nakonec stejně dobře shrnuto a stejně přesvědčivě vysvětleno z pohledu obou týmů. V konečném důsledku tedy záleží na rozhodčích a proto je také lepší, když jich rozhoduje vícero v jednom panelu o lichém počtu členů, kde každý rozhodčí má jeden hlas. Lichý počet souvisí s tím, aby nedošlo k remíze, která by v soutěžní debatě byla nejspíše velmi demotivující. Kdyby totiž debata po téměř hodině mluvení nijak nedopadla, mohli by si debatéři odnést leda tak pocit plýtvání časem a neplodnosti řešení problémů skrze rozumnou argumentaci. Ale i pokud nevyhrajete, nezoufejte – pokud se poučíte z vlastních chyb, budete o poznání moudřejší a příště budou vaše šance lepší.

Pokud jste však opravdu odhodlaní vyhrát, obzvláště jako afirmace, ale platí to i pro negaci, pak si musíte uvědomit, že vaše argumenty neříkáte jen tak do éteru. Vaším úkolem je přesvědčit rozhodčí. Při rehabilitaci alias obhajobě či zachraňování vašich argumentů proto udržujte oční kontakt s rozhodčími obzvlášť pečlivě. Nejen proto, abyste upoutali jeho nebo její pozornost, ale také proto, abyste mohli z jeho nebo jejích reakcí odečíst, zdali jste na správné cestě. Rozhodčí se sice budou snažit udržovat si svůj poker-face, ale i drobnosti jako potutelný úsměv, překvapení v očích nebo zvednuté obočí prozradí o názoru rozhodčího mnohé. Nezapomínejte ani na to, že rozhodčí jsou také jenom lidé a že každý člověk má nějaké osobní názory a je tedy alespoň minimálně zaujatý směrem k jedné straně teze, nakolik by to nemělo ovlivnit výsledný rozsudek. Stále však musí být vaše argumenty logické, k věci, zručně formulované a musí vést k nějakým podstatným závěrům. Nejsnazším a zároveň nejlepším způsobem jak obhájit vlastní argumentaci vždy bude jasná a srozumitelná demonstrace toho, že navzdory všem kritickým výtkám protivníka stále máte pravdu vy.

2.3.5 Vztahování/Vyvozování závěrů
Abyste mohli ukázat, že máte pravdu, budete se muset naučit především za všech okolností přehledně ukazovat vztahy a vyvozovat závěry. Vztahy mezi čím? Jaké závěry nebo dopady? Vztahy mezi tím, co jste řekli vy, a tím, co řekli vaši protivníci. Vztahy mezi tezí a vašimi argumenty. Vztahy mezi vašimi argumenty a důkazy. Vztahy mezi vašimi argumenty a jejich logickými důsledky z hlediska debatovaného problému. Zkrátka a jednoduše všechny logické vztahy mezi vším, co jste řekli, naznačili nebo co alespoň předpokládáte. Vysvětlení logických vztahů obvykle bude mít podobu odpovědi na nějaké důležité „proč?“ nebo „jak?“. Jak náš plán povede k vyřešení problému? Takhle. Proč na tom nic nemění připomínky protivníka? Z tohoto důvodu. Jaký je vztah mezi tímhle příkladem a tímhle argumentem? Tenhle příklad podporuje tenhle argument tímto způsobem. Vysvětlujte neustále vztahy mezi všemi podstatnými aspekty debaty, o kterých zrovna mluvíte, tak, jako kdyby vám pořád někdo pokládal upřesňující dotazy. Během vaší řeči se vás sice nikdo na nic nahlas ptát nebude, ale věřte tomu, že všichni posluchači – protivníci, publikum a hlavně rozhodčí – si takové otázky pokládají v duchu kdykoliv, kdy řeknete něco, co pořádně nevysvětlíte. Vztahování je proto procesem neustálého upřesňování a dovysvětlování s ohledem na to, z čeho vycházíte a čeho se snažíte dosáhnout v rámci své argumentace.

2.3.6 Shrnutí/Analýza průběhu debaty
Toto je obecně úkolem posledních mluvčích, avšak v určité míře to může být užitečné v kterémkoli pokročilejším bodě debaty. Jako poslední mluvčí byste již neměli přinášet nové myšlenky do debaty, což je bohužel docela častá chyba u mnoha debatérů. Musíte si zkrátka uvědomit, že všechno jednou musí skončit a nejinak je tomu u debaty. Poslední řeči mají poskytnout uzavření, shrnutí, pohled zpět na debatu a vysvětlení jejího průběhu pro rozhodčí i pro publikum. Zaměřte se proto výhradně na minulost, na vše, co bylo řečeno. Vezměte hlavní argumenty jeden po druhém, a popište, jaké myšlenky přinesl první mluvčí, jak na ně reagoval (nebo nereagoval) další mluvčí, jak byly nebo nebyly následně obhájeny, jak vypadalo jejich poslední napadnutí a na čem se to nakonec ustálilo. Není nutné a možná ani žádoucí věnovat se tomu, jaké chyby podle pravidel protivník napáchal. Toho si rozhodčí všimnou i tak. Navíc není nic horšího než takto obvinit protivníka z něčeho, co je ve skutečnosti povolené. Raději se soustřeďte na obsah argumentace a ukažte, co bylo významné a co nebylo podstatné. Samozřejmě se přitom snažte převážit to podstatné na stranu vašeho týmu, protože to vám může zajistit výhru v jinak vyrovnané (nebo dokonce ztracené) debatě.

2.3.7 Argumentační linie a souhra mluvčích
Kromě všech funkcí, které by měly plnit jednotlivé argumenty, a kromě všech zásad tvorby jednotlivých argumentů, záleží také na tom, jestli vaše argumenty tvoří životaschopný celek. Nejlepší argumentační linie je taková, v níž se různé body navzájem doplňují a posilují. Pokud jen vytvoříte seznam několika odlišných důvodů, proč podporovat nebo nepodporovat tezi, nemusí to mít samo od sebe žádný systém a dokonce si to může v nějakém nedohledném konečném důsledku protiřečit. Začínejte proto vždy od vašich definic teze či problému a od vašeho cíle nebo hodnoty. Všechny argumenty, které následně vytvoříte, musí ideálně náležet do rámce jedněch definic, týkat se stejného problému, vést ke stejnému cíli a naplňovat stejnou hodnotu. V jednoduchosti je síla – příliš mnoho argumentů, příliš mnoho problémů, příliš široké definice, příliš složité cíle a příliš překombinované hodnoty povedou jedině k rozpadu vaší argumentační linie.

Z hlediska soudržnosti každé argumentační linie je pak nutné dát si záležet i na kontinuitě, návaznosti nebo plynutí jednotlivých částí vaší argumentační linie mezi všemi řečníky. Pokud váš první mluvčí začne linii směrovat určitým způsobem, další mluvčí by měli tento směr následovat a nezačínat směry zcela nové. Role mluvčích například ve formátu KPDP v návaznosti jedna na druhou naplňují tyto funkce: První mluvčí linii uvede a nastíní, kam by měla pokračovat. Druhý mluvčí oním směrem pokračuje, linii hájí proti útokům a napadá protivníkovu linii. Třetí mluvčí linii uzavře, shrne, nanejvýš ještě tak doplní a snaží se ji „prodat“ rozhodčímu. Afirmativní tým přirozeně klade větší důraz na obhajobu své linie, kdežto tým negativní klade větší důraz na napadání protivníkovy linie – například právě skrze vytýkání její nekonzistentnosti nebo vyloženého protiřečení si. Debata je ve většině soutěžních formátů týmovým sportem (s výjimkou americké debaty jeden na jednoho ve formátu Lincoln-Douglas a samostatných řečí jednotlivců), proto se svými spoludebatéry opravdu spolupracujte. Připravujte se společně, argumentační linii vymýšlejte společně a pomáhejte si navzájem během času na přípravu. Jedna špatná řeč zacházející mimo vaši linii vám snadno může celou debatu prohrát, proto mají vyrovnané týmy s třemi nadprůměrnými řečníky velkou výhodu oproti týmům s jedním geniálním a dvěma podprůměrnými.

2.4 Dokazování
Přinášení důkazů a jejich váha v závislosti na konkrétním druhu přinášeného důkazu se dají snadno vysvětlit na příkladu ze soudní síně. Debata je ostatně v mnohém založená na soudní situaci – dvě strany, z nichž jen jedna může (a musí) „vyhrát“, jedno potenciálně obhajitelné i vyvratitelné tvrzení, nestranný soudce a/nebo porota, případně nějaké publikum. U soudu se rozlišují především důkazy přímé a nepřímé a pak také důkazy objektivní a subjektivní. Přímý důkaz je takovým důkazem, který nutně něco konkrétního znamená. Nepřímý důkaz pouze naznačuje nebo alespoň je slučitelný s určitou hypotézou a tím její věrohodnost podporuje. Objektivní důkazy jsou většinou ty vědecké, fyzické, hmatatelné nebo alespoň nesporně logické (jako v dobré detektivce), kdežto ty subjektivní jsou svědectví a názory, které se spoléhají na lidskou paměť, úsudek a charakter. Objektivní důkazy jsou tedy obecně mnohem silnější než ty subjektivní, stejně jako ty přímé jsou silnější než ty nepřímé. Objektivním (a potenciálně i přímým) důkazem v debatě by mohla být například vědecká studie z oblasti přírodních věd, přípustným svědectvím nebo odborným názorem pak vědecká studie z oblasti společenských věd. V závislosti na tématu teze by však i citáty významných filozofů, umělců, publicistů, politiků, apod. mohly mít nějakou váhu.

Vědecká studie a citát (pravé) autority (viz sekce o logických chybách) jsou jedněmi z nejlepších debatních důkazů. Takové faktické důkazy však nejsou jedinou možností, jak nějakou myšlenku podpořit. Hlavně v debatách na hodnotové nebo plánové teze se uplatní i hypotetické příklady, které nemusí být založené na něčem, co se již skutečně stalo, ale jejichž měřítkem je pouze kvalita a přitažlivost jejich vnitřní logiky. Někdy se tomu říká logický důkaz a hlavně ve filozofii (a obzvlášť v té politické) je to oblíbeným nástrojem přidávání váhy myšlenkám – ideálním hodnotám či plánům na změnu společnosti. Nechcete-li však vkládat své naděje v pouhé filozofické spekulace, můžete se uchýlit například k paralelám nebo analogiím. Paralela nebo analogie je srovnáním dvou různých situací s cílem poukázat na podobnosti mezi zdánlivě nesouvisejícími jevy. Pokud chcete ukázat šanci na úspěch vašeho plánu, který hodláte zavést v ČR, najděte si, kde jinde ve světě bylo něco podobného vyzkoušeno a jak to dopadlo. Výsledné zjištění vám rozhodně pomůže alespoň z hlediska jedné strany v debatě, ať už daný plán fungoval nebo ztroskotal. Proti paralele se pak dá bojovat také jejím prohlášením za nepravou paralelu, což je spojené s vysvětlením, proč si v paralele zvolené příklady nejsou dostatečně podobné na to, aby se dal v jednom prostředí očekávat stejný výsledek, ke kterému došlo někde jinde.

Nakonec se dá o důkazech uvažovat ještě v rámci pojmů dedukce a indukce. Nebudu raději používat ohraný příklad s dedukcí a Sherlockem Holmesem, mimo jiné proto, že on ve skutečnosti používá indukci – sleduje různá fakta a pak si vytvoří na jejich základě teorii. Což je právě indukce. Dedukce znamená nejprve vytvořit hypotézu a pak ji otestovat. Dedukce je proto kontrolovaným experimentem, kdežto indukce jen pozorováním něčeho předem nepřipraveného a v průběhu pozorování nekontrolovaného, na konci čehož vyplodíte nějakou teorii. Kterou potom můžete deduktivně otestovat. Dedukce a indukce jsou vlastně dvě strany jedné vědecké mince.

Pro debatu byste si z toho měli vzít alespoň to, že žádné množství induktivních podpůrných příkladů nikdy nemůže definitivně podpořit teorii (či argument), kdežto jediný deduktivní experimentální důkaz toho, že teorie (či argument) neplatí, teorii (či argument) úplně vyvrací (viz vědecká filozofie Karla Poppera). Slavným příkladem je teze „všechny labutě jsou bílé“. Můžete přinést milióny příkladů labutí, které jsou bílé, a tezi jste nedokázali, avšak jediné pozorování černé labutě ji vyvrátí – všechny labutě už černé určitě být nemohou. Ať už ale budete používat jakékoli druhy důkazů, dbejte na to, abyste je čerpali z hodnověrných zdrojů, kterými nejsou bulvár, blogy náhodných lidí, různé oběžníky výstředních aktivistů nebo fanatiků a bohužel ani vaše osobní zkušenosti či zkušenosti vašich náhodných blízkých či známých. Minimálně své zdroje znejte, abyste je mohli na požádání sdělit a tím objasnit, odkud jste vzali které myšlenky nebo údaje. Odkazy typu že jste danou tezi už někdy debatovali a tam jste někoho slyšeli něco říkat, ale už si nepamatujete, kdy to bylo nebo kdo to říkal, si jen přihoršíte.

2.5 Vytýčení kritéria
Slovo „kritérium“ možná zní složitě a učeně, ale je to něco naprosto přirozeného, co každý z nás používá běžně nejen v debatě, ale i v životě. Když si položíte otázku, co je podle vás v životě důležité (a to především pro vás osobně), odpovědí vám budou vaše hodnoty. Když si položíte otázku, čeho chcete v životě dosáhnout, odpovědí budou vaše cíle. A jsou to právě hodnoty a cíle, které budete potřebovat použít i v debatě jako vaše „kritérium“. Mezi hodnotami a cíli existuje úzký vztah, vždy spolu souvisí. Pokud je vaším cílem například dostat se na vysokou školu, možná uznáváte vzdělanost za hodnotu samu o sobě. Nebo je vaším konečným cílem vysoký plat, a pak je vaší klíčovou hodnotou vaše ekonomická prosperita. Nebo jsou pro vás peníze pouze prostředkem k tomu, abyste si mohli dělat, co jen chcete, a potom jste vyznavači svobody. Stejně tak v debatě (hodnotové či plánové) byste si měli zvolit nějakou hodnotu/cíl (jedno, druhé, nebo obojí ve vzájemném vztahu). Jen ji pravděpodobně nebudete volit pro sebe, ale pro celou společnost. V tomto bodě je doufám jasné, že vaše argumenty by měly tuto hodnotu či tento cíl bezvýhradně sledovat.

2.6 Krátce ke křížovým otázkám
Křížovým otázkám ve formátu KPDP se říká výslech z dobrého důvodu – jedna strana pouze klade otázky a druhá pouze odpovídá. Řeknu to raději ještě jednou – jedna strana pouze klade otázky a druhá pouze odpovídá. Ano, otázky jsou ty věty, které končí otazníkem v psané podobě a zvýšenou intonací v té mluvené. A kterými se snažíte něco zjistit. Možná si teď myslíte, že je to naprosto jednoduché a nemáte tušení, proč na to kladu takový přehnaný důraz. Je to proto, že až překvapivě často se tazatelé místo tohoto jednoduchého postupu snaží propašovat do své otázky nějaký názor v podobě věty oznamovací, kterým se na nic protivníka neptají. Toto ale rozhodčí vůbec nemohou brát v potaz. Cílem křížového výslechu je dostat nějaké informace z protivníka a pak je použít proti němu v následujících řečech. Nebo alespoň upřesnit si pojmy, o kterých se debatuje. V ideálním případě přimějete protivníka protiřečit si nebo vám může nechtěně poskytnout důkaz pro vaši stranu. Toho nejlépe dosáhnete promyšlenými sériemi otázek, které se nejprve tváří neškodně, ale pak nečekaně sklapnou past. Pouze ve formátech WSDC a BP mohou být tzv. „points of information“, podávané během řeči protivníka, připomínkou stejně jako otázkou. Nicméně cíle jejich používání jsou obdobné, jen mají navíc dopad přímo na probíhající řeč.

2.7 Logika a logické chyby
Přirozená logika je, nebo by alespoň měla být, základním kamenem veškeré argumentace. Dobrá logika totiž činí argumentaci rozumnou a účinnou. Není však úplně jednoduché vysvětlit, co to vlastně logika je. Nejjednodušeji se to dá podat nějak takto – logická je vaše promluva tehdy, pokud to, co říkáte, dává smysl, a zároveň to není v rozporu s žádnými objektivními skutečnostmi. Nejde ale ani tak o to, co dává nebo nedává smysl vám osobně, jako spíš o to, co dává nebo nedává smysl vždy, pro všechny a za všech okolností. Nejlépe se to dá pochopit na příkladech tzv. logických chyb. To jsou vadné, nefunkční a někdy dokonce až absurdní nebo nečestné způsoby uvažování, argumentace a přinášení „důkazů“. Pojďme se tedy na některé z těch nejběžnějších a/nebo nejzávažnějších podívat:

2.7.1 Ad hominem
Jedná se o starý známý osobní útok. Tato logická chyba je většinou neskrývaná, a proto není těžké ji odhalit. Nastává tehdy, pokud přímo tvrdíte nebo nepřímo naznačujete, že váš protivník nemá pravdu kvůli tomu, kdo to je, jaký je nebo odkud je. Logický problém s osobními útoky spočívá v tom, že i kdyby váš protivník byl tím nejhloupějším, nejošklivějším a nejvíce odsuzovaným člověkem na světě, pořád může mít pravdu. A pokud se mýlí nebo lže, bude to, co říká, neplatné z nějakého jiného důvodu, než kvůli tomu, jaký máte vy nebo někdo jiný názor na jeho osobu. Osobní útok zkrátka není vhodným způsobem argumentace, protože vaše zhodnocení osobního charakteru vašeho protivníka sice může být pravdivé, ale ani tak nebude mít žádný zásadní dopad na platnost toho, co váš protivník říká. Kdyby například Lenin řekl, že nebe je modré, pořád to bude pravdivé tvrzení, ať už si o jeho osobě myslíte cokoli. Kdybyste mu navíc jednu vrazili, abyste ho zastrašili, a on by najednou začal tvrdit opak, nebe by pořád bylo modré. A pokud by u toho byl rozhodčí, vy byste stejně prohráli debatu.

2.7.2 Ad populum
Toto je velmi nebezpečná logická chyba, která může vést k velmi negativním důsledkům, někdy až celospolečenského rázu. Jádrem této logické chyby je představa, že většina má vždycky pravdu. Když ale něco tvrdí velká skupina lidí, vůbec to pravda být nemusí. Politickou inkarnací tohoto druhu uvažování je demokracie, hlavně její přímá a lidová varianta. Jak to vypadá v praxi? Demokratická většina například zvolila komunistickou stranu u nás v roce 1945, demokratická většina také zvolila Adolfa Hitlera kancléřem v Německu před druhou světovou válkou. Liberální ústavní republiky proto kladou na takovou totální demokracii všemožná omezení chránící menšiny a klíčové státní funkce. Přání většiny je sice vhodné zohlednit, ale nakonec je vždy potřeba mít na paměti, že pravdu je třeba hledat v objektivních faktech a rozumném uvažování. Ne v názorech davu, které je příliš snadné zmanipulovat a které jsou svojí přirozeností většinou spíše pocitové a podvědomé než logické.

2.7.3 Odkaz na nepravou autoritu
Komu tedy můžeme věřit, když ne většině lidí? Odpověď zní: autoritám. Ne však bezvýhradně, absolutně a bez ohledu na to, v jaké oblasti je daná autorita opravdu expertem. Autorit existuje mnoho různých druhů – najdou se autority vědecké, politické, právní, umělecké, náboženské, sportovní, atd. Každý člověk, byť sebevzdělanější a sebezkušenější, ovšem nemůže být expertem na všechno. Politik bude vědět hodně o politice, právník o soudnictví a vědec zase o své odborné specializaci. Zkuste se ale zeptat televizní celebrity na kvantovou fyziku nebo papeže na lední hokej a to, co vám řeknou, pravděpodobně nebude velmi spolehlivé. Obdobně citování vlastního kamaráda nebo vlastního názoru či zkušenosti bude použitelné jako platný argument nebo důkaz pouze tehdy, pokud vy nebo váš kamarád náhodou jste skutečnými odborníky na danou problematiku. Výstižně to demonstroval například Aaron Eckhart ve filmu Děkujeme, že kouříte. Jako rodič přišel do třídy svého syna představit své povolání (byl to lobbista pro tabákový koncern). Když mu jedna malá holčička k tomu řekla, že její maminka si myslí, že kouření škodí zdraví, naklonil se k ní a zeptal se: „A tvoje maminka je doktorka?“

2.7.4 „Slippery slope“ alias „šikmá plocha“
Šikmá plocha se dá vystihnout jednou jedinou větou – „A kde to skončí?“ Toto obvykle bývá upřímně šokovaná nebo záměrně šokující odpověď na libovolný návrh na změnu statusu quo. Změna v nás přirozeně vyvolává úzkost a obavy a šikmá plocha toho zneužívá. Jedná se většinou o prázdné strašení, které čerpá z velikosti lidské představivosti a paradoxní přitažlivosti katastrofických scénářů. Je to jako když tvrdíte, že legalizace marihuany by vedla k rozpadu celé společnosti a kolapsu ekonomiky, tolerování homosexuality k vymření lidského rodu nebo ztráta náboženské víry k přírodním katastrofám. Nezáleží na tom, jak moc extrémní nebo absurdní taková imaginární a neprokázaná hrozba je, účinek může mít na publikum i tak, bude-li působit dostatečně sugestivně a hmatatelně. Téměř každá změna samozřejmě povede k nějakým negativním nebo alespoň nezamýšleným důsledkům. Pravděpodobnost globální katastrofy v důsledku lidské činnosti je však celkově vzato velmi nízká. O to lépe je v takovém případě potřeba spojit všechny body mezi příčinou a důsledkem, aby se takový scénář dal považovat za logickou možnost nebo dokonce nutnost.

2.7.5 „Strawman“ alias „hadrový panák“
Jedním z nejzáludnějších způsobů zamlžování a klamání je právě „hadrový panák“. Toho vytvoříte tak, že vezmete argument vašeho protivníka, přestrojíte ho za něco, co neřekl a co je snazší vyvrátit, a pak budete fackovat onoho hadrového panáka, tedy snadno vyvracet něco jiného, než co váš protivník ve skutečnosti tvrdí. Úspěšnost tohoto podlého triku závisí na tom, jak pozorní jsou vaši posluchači. Hadrového panáka totiž není vždy snadné rozpoznat, může být velmi zamotaný, drobný a nenápadný. Protivník si to především nesmí nechat líbit a sám by měl hadrového panáka přede všemi odmaskovat. Obdobně se může jednat o tzv. vkládání slov do úst nebo jakoukoli jinou formu překrucování řečeného, což už má velmi blízko k přímé a nepokryté lži a také je potřeba aktivně se proti tomu bránit tím, že přitom pachatele přistihnete. Kdybyste například řekli, že chcete snížit daně, hadrovým panákem by bylo tvrzení, že jste proti sociální pomoci chudým; kdybyste řekli, že chcete zavést veřejné zdravotnictví, hadrovým panákem (a zároveň osobním útokem) by bylo zase tvrzení, že jste komunisté. Hadrový panák je jednoduše záměna vašeho argumentu za jeho karikaturu, která je velmi těžko obhajitelnou pozicí a tedy snadným cílem.

2.7.6 „Red herring“ alias „rybička“
Základní formou odvádění pozornosti je právě tato logická chyba, se kterou se v debatě nejčastěji můžeme setkat během křížového výslechu. Je to taková reakce na otázku, kdy se dotazovaný vyhne odpovědi odbočením k jinému tématu nebo omíláním prázdných frází, tzv. „vaty“. Dalo by se říct, že „hodí rybičku“. Opět je potřeba nenechat se zmást a takovýto únik soupeři nedovolit. Někdy za tímto účelem může stačit prosté poukázání na to, že se soupeř vykrucuje. Ten bude tím pádem nucen buďto odpovědět na palčivou otázku, nebo riskovat, že bude jeho pokus o únik vnímán publikem nebo rozhodčím jako selhání.

2.7.7 „No true Scotsman“ alias „žádný pravý Skot by to neudělal“
Nyní si představíme ještě jeden zvláštní způsob slovíčkaření. Pokud chcete dokázat, že každý člen nějaké skupiny má nějaké kladné vlastnosti, případně že nemá žádné záporné vlastnosti, můžete se odvolat na to, že žádný opravdový člen dané skupiny by nic špatného nikdy nespáchal. A že pokud něco špatného spáchal, není tedy opravdovým členem dané skupiny. Například pokud chcete dokázat, že všichni křesťané jsou morální lidé, můžete argumentovat, že každý křesťan, který spáchal něco nemorálního, porušil desatero přikázání, a tudíž není pravým křesťanem. Toto je relativně pohodlný (a zbabělý) způsob, jak hájit čest skupiny proti útokům zvenčí. Z hlediska logiky je to ovšem jenom prázdná klička, která odvádí pozornost od toho, že jedna a ta samá příčina může za různých okolností vést ke zcela odlišným důsledkům. A tedy že i jedna a ta samá filozofie nebo víra může stejně tak vést ke vzniku kriminálních, vyšinutých, neškodných i ušlechtilých hnutí nebo jedinců. Důležité je ptát se ve smyslu toho, jestli by daný druh člověka nebo skupiny vůbec existoval i bez daného náboženství, filozofie, národnosti nebo jakékoli jiné příslušnosti či přesvědčení.

2.7.8 Falešné dilema
Když se vám protivník snaží vykroutit, můžete být v pokušení na něj přitlačit a vnutit mu situaci „buď a nebo“. To sice někdy může být opodstatněné, a i kdyby ne, může vám to alespoň projít. Ale dejte si pozor, abyste mu nevnutili takové „buď a nebo“, které opomíjí, že existují ještě i další možnosti. Falešné dilema se však nemusí omezovat pouze na dvě falešné možnosti volby. Příkladem toho je v USA oblíbený potisk na tričko s nápisem „lead, follow or get out of the way“ (veď, následuj nebo uhni). Americký komik a mistr slov George Carlin na to údajně vždy reaguje tím, že si stoupne do cesty před člověka s takovým tričkem a tvrdí, že jeho volbou je „I obstruct“ čili překážení. Falešné dilema se pravděpodobně obvykle omezuje na volbu mezi dvěma možnostmi proto, že dvojstrannost máme v mnoha ohledech zakódovanou do našeho myšlení i do naší tělesné stavby. V každém případě jsme vůči tomuto způsobu uvažování velmi náchylní, a to hlavně pod tlakem. Snažte se proto při křížových otázkách nepodlehnout tomu, aby vás protivník přinutil přijmout pozici, se kterou nesouhlasíte, skrze volbu mezi dvěma možnostmi, přičemž vy nesouhlasíte s oběma. V takovém případě se ale nevykrucujte nějakou obecnou bezvýznamnou vatou, to by nevypadalo dobře. Vysvětlete raději znova, co přesně obhajujete a za čím jako tým stojíte.

2.7.9 Ponaučení z logických chyb
Poučíte-li se z logických chyb, pak přestanete ve své argumentaci používat tyto postupy:
Nebudete útočit na osobu svého protivníka, zastrašovat ho, urážet, zesměšňovat nebo mu ubližovat, nebudete se odvolávat na pochybné zdroje a falešné autority, nebudete strašit, klamat, odvádět pozornost, slovíčkařit ani vnucovat protivníkovi falešné volby, a to nejdůležitější na závěr – nebudete lhát.

Také byste se měli naučit poznat, kdy některou z výše popsaných nečestných nebo nesmyslných praktik používá váš protivník. Správnou obrannou reakcí proti logické chybě je vždy její správné odhalení a označení, případně vysvětlení jak přesně dané tvrzení (ne)funguje.

2.8 Principy debatní rétoriky a nonverbální komunikace
Estetické aspekty debaty jako výslovnost, výřečnost nebo charisma se například ve fromátu KPDP individuálně bodově hodnotí v kolonce s názvem „forma“. Nenechte se však mýlit, není to pouze abstraktní zbytečnost, která nemá na debatu jako takovou žádný dopad. Jak už jsem výše nepochybně říkal, lidé nejsou zcela racionální bytosti. Ani debatéři, ani rozhodčí. Subjektivní dojem bude vždycky tím, co v objektivně nerozhodné situaci převáží rozhodnutí na jednu či druhou stranu. Krom toho srozumitelnost projevu není jen okrasná, ta má i jasnou funkci. Představím vám zde krátce několik fonetických pojmů, které popisují určité zvukové kvality lidské řeči. Začnu tempem, to je velmi srozumitelné. Nemluvte příliš pomalu, to by vám posluchači usnuli, ale ani příliš rychle, to vás nebudou stíhat (a co si rozhodčí nezapíše, to jste neřekli). Rytmus jde s tempem ruku v ruce – řeč musí plynout. Nejen správnou rychlostí, ale i se správnou dikcí (důrazy na správných místech). Musí se také plynule se vázat. V kombinaci s intonací (prací s melodií hlasu) pak můžete získat kontrolu nad svým projevem dosahující až hudebních kvalit – budete téměř zpívat nebo téměř rapovat (v závislosti na poměru důrazu na melodii nebo rytmus).

Hudební kvality v normální řeči, pokud jsou zvládnuté, dosáhnou měřitelného efektu – budete schopní snadno vyvolávat a ovlivňovat pozornost nebo emocionální stav vašich posluchačů. Když vás přestávají vnímat, přidejte energii a zvyšte hlas (tóninu, hlasitost i rychlost), pokud se začínají ztrácet, zpomalte a klidně něco zopakujte. Pokud si držíte pozornost publika, nebojte se dramatické pauzy, protože ticho může být velmi silné na vhodném místě. Pro jistotu střídejte různá tempa a hlasitosti, měňte rytmy a melodie. Monotónní řeč na jakékoli úrovni hlasitosti, rychlosti nebo čehokoli otupí pozornost posluchačů. Aby to všechno ale vůbec mohlo fungovat, nezapomínejte výrazně artikulovat. Tím výrazněji, čím větší šum či horší akustika v místnosti je, případně čím dál stojíte od publika. Pokud máte nějakou vadu řeči, je možné, že řečnická praxe vám pomůže se rozmluvit a vady pozbýt, není to ovšem zaručené. Ráčkování ještě nemusí být takový problém, ale koktání nebo šišlání budou pro posluchače vždy velmi obtížně stravitelné, s tím se bohužel nedá nic dělat. Co ale určitě není omluvitelné je neustálé opakování parazitních slov nebo pazvuků typu „é“. To je možné (a nezbytné) vědomým úsilím eliminovat – snažte se více soustředit a lépe se vnímat když mluvíte. To vám časem poskytne větší množství kontroly nad svým projevem.

Ovládnout je však nutné víc než jen svůj hlas. Hlas je samozřejmě základním a nejdůležitějším řečnickým nástrojem, ale ne tím jediným. Vaše tělo také komunikuje, a proto si ho musíte být vědomi stejnou měrou. Správný postoj je vzpřímený, ne shrbený, s hlavou drženou rovněž zpříma, nikoli skleslou. Takový postoj totiž vyzařuje sebevědomí a sílu, otevřenost. Čím shrbenější jste, tím víc budete působit uzavřeně (pokud budete zároveň tišší a statičtí s pohledem dolů nebo do strany, budete vypadat jako autista nebo katatonik). Vaše ruce by neměly být zamotané do těla a nehybné jak ve svěrací kazajce, ani neustále opřené o řečnický pult. Používejte je k symbolické gestikulaci, ilustrujte jimi vaše myšlenky, které se snažíte sdělit. Neměli byste to ovšem ani přehánět a téměř fackovat své protivníky. Nohy by naopak měly být v pevném (byť pružném) postoji. Nepřešlapujte na místě, působí to neklidně, vratce a roztěkaně. Další na řadě je mimika obličeje. Pohledem udržujte oční kontakt s cílem vaší promluvy, můžete tedy přepínat mezi publikem a rozhodčím. Nebo alespoň hledět neutrálně do dáli. Výraz ve vašem obličeji by celkově neměl být mrtvolný, nýbrž naopak odrážející emoci, kterou se snažíte vyjádřit. A nakonec ještě můžete využít tzv. proxemiky – vyjít před pult a přiblížit se tak svým posluchačům. I když to ale neuděláte, rozhodně necouvejte od publika co nejdál směrem ke zdi, vypadali byste odtažitě. Slušné a čisté formální nebo poloformální oblečení je pak naprostou samozřejmostí.

2.9 Tipy a triky pro zapisování poznámek
Tipem číslo jedna nepochybně bude dělat si zápisky. Bude to i tipy číslo dva až pět. Lidská paměť je zrádná a žalostně nedokonalá (až na několik vzácných výjimek, z nichž drtivá většina jsou autisté), proto se na ni nespoléhejte. V dělání zápisků existují dva základní přístupy – psát vše na jeden papír nebo psát každý jednotlivý problém zvlášť na kartičku. Kartičky jsou užitečné tím, že vám při řeči nebo při křížových otázkách budou sloužit jako body osnovy, ve kterých se můžete snadno zorientovat. Ve velké flow-sheet (průtokový diagram debaty) se můžete u řečnického pultu ztratit. Pokud ale máte dobrou paměť a velký přehled, jeden papír, co vládne všem, vám bude bohatě stačit. Výhodou celistvého zápisu debaty je možnost vidět v něm nejen jednotlivé body, ale také významné celky. V průtokovém diagramu si nalinkujete šest sloupců pro šest řečí zleva doprava, do kterých si argumenty a důkazy zapisujte odshora dolů. Poté si je můžete propojovat horizontálně podél časové osy (zleva doprava) a tak jednoduše sledovat reakce na jednotlivé argumenty a celkovou návaznost argumentačních linií. Takto se na debatu dívají mimo jiné četní rozhodčí, takže je pravděpodobné, že v tom uvidí to samé, co vy. Pokud si tedy takový zápis sami pečlivě pořídíte během debaty.

3 DEBATNÍ CVIČENÍ
Debatní cvičení jsou v následující sekci rozdělená do tří obtížnostních kategorií po deseti příkladech. Každý stupeň obtížnostní úrovně si můžete představit jako součet toho, jak talentovaná a/nebo vzdělaná je daná skupina žáků, jak dlouho už se debatováním zabývá, jak moc je motivovaná se v debatování zlepšit a případně jak moc si tito žáci důvěřují (a jak moc je tedy lehké nebo naopak těžké s jejich sebevědomím otřást pokud narazí na problém při řešení zadaného cvičení). Nadaný, sebevědomý a nadšený začátečník může klidně zkusit rovnou úkoly druhého stupně obtížnosti, kdežto málo motivovaný zkušený debatér může naopak více ocenit něco zábavného z prvního stupně. Cvičení třetího stupně obtížnosti však přeci jen vyžadují, aby již byli žáci ve vybrané skupině s debatováním a jeho pravidly relativně obšírně seznámeni. To ovšem neznamená, že by nemělo smysl jejich debatní výuku sem tam prokládat lehčím cvičením k odreagování nebo posílení sebedůvěry.

3.1 Lehká cvičení

3.1.1 Přípravná cvičení

3.1.1.1 Mluvení o čemkoli
Úplní začátečníci obvykle trpí obavami z mluvení před lidmi, i před svými kamarády, a je proto důležité začít zvolna, aby se přitom mohli cítit co nejvíce bezpečně. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je nechat je nejdříve mluvit krátce na libovolné téma, bez formálních pravidel, analýzy, sporu nebo střetu. Z motivačního hlediska má význam jakákoli pozitivní zpětná vazba, a z hlediska tradičních debatních formalismů dává smysl ohlásit mluvčího a pozvat jej k řečnickému pultu za zvuku potlesku publika. Potlesk (nebo tradiční debatní bušení do lavice) by pak mělo mluvčího provázet i zpět od řečnického pultu. Je důležité mít takto situaci pod kontrolou a zajistit, aby si nováček asocioval debatování se získáním většího respektu od ostatních žáků, a ne jako zdroj posměchu.

3.1.1.2 Horkovzdušný balón – Mise na Mars
Prolamování ledů v rámci skupiny začínajících debatérů je možné účinně dosáhnout například skrze hraní rolí. Tento typ hry vyžaduje, aby učitel nějakým způsobem (například náhodným losem) přiřadil žákům různé profese. Jakmile mají všichni nějakou profesi, učitel jim vysvětlí situaci – všichni se nacházejí společně v horkovzdušném balónu, který se potřebuje zbavit zátěže, jinak spadne k zemi. Každý žák se poté pokusí jedním argumentem obhájit, proč právě jeho profese je tak potřebná pro společnost, že by měl zůstat naživu. Všichni pak tajně hlasují pro to, koho obětovat. Obětování členové posádky balónu (duchové) nadále rozhodují v dalších kolech společně s těmi živými, kdy argumentace pokračuje vždy po jednom dalším argumentu dál, dokud nezbyde pouze ten nejnepostradatelnější člověk (nejpřesvědčivější řečník). Týmová varianta této hry pro velké třídy se dá udělat například tak, že se třída rozdělí na týmy lišící se povoláním, ve kterých žáci kolektivně připravují obhajobu toho, proč právě jejich profese si zaslouží být vyslána v historické misi na Mars reprezentovat planetu Zemi. Všichni žáci pak v hlasování rozhodnou, který tým byl nejpřesvědčivější a poletí na Mars (nikdo samozřejmě v těchto hrách nemůže hlasovat sám pro sebe nebo pro svůj vlastní tým).

3.1.1.3 Pravda je zvláštnější než fikce
Každý z žáků (a klidně i učitel, pokud se chce také účastnit nebo vést příkladem) si připraví tři krátká tvrzení, z nichže pouze jediné je pravdivé. Jeden po druhém pak všichni přednesou všechna svá tvrzení, přičemž úkolem ostatních je vždy uhodnout, co byla pravda a co lež. Protože smyslem této hry není být nejlepším lhářem, ale naopak naučit se identifikovat známky toho, jak to vypadá, když nás někdo klame, je důležité aby po tomto cvičení následovala učitelem vedená diskuze. Je také možné nechávat každého tipovat správnost či nesprávnost přednášených tvrzení tajně, např. zapisovat si to na papír, a pak ohlásit koho ze skupiny bylo nejtěžší oklamat. Diskuze může začít například tím, že se učitel bude ptát tohoto žáka na to, proč mu přišla některá tvrzení pravděpodobnější než jiná.

3.1.2 Argumentační cvičení

3.1.2.1 Poznej argument
Ne každé tvrzení je argument, a pro úplně začátečníky může být tento rozdíl stále ještě záhadný nebo matoucí. Jedním z jednoduchých cvičení, které jim pomůže naučit se tento rozdíl rozlišovat, je například to, když učitel přináší jednu tezi za druhou společně s argumentem na její podporu nebo proti ní. Háček je ale v tom, že někdy namísto argumentu vyvodí z teze větu, která nijak nevysvětluje, proč daná teze platí nebo neplatí, a tudíž není argumentem. Příkladem by byla například tzv. tautologie, neboli obhajoba teze jí samotnou – Kočky jsou lepší než psi, protože psi jsou horší. Úkolem žáků je tipovat, kdy se o argument jedná a kdy ne, a snažit se přijít s vysvětlením, proč tomu tak v daním případě je nebo není.

3.1.2.2 Najdi hodnotu
Stejně jako rozpoznání argumentu nemusí být pro úplné začátečníky jednoduché, nemusí pro ně být průhledné ani to, že za argumenty se vždy skrývají hodnoty. Toto cvičení se prakticky velmi podobá předchozímu cvičení, jen úkolem žáků není poznat, co je nebo není argument (to už by měli umět), nýbrž poznat, na základě jaké hodnoty může někdo tvrdit přednesený argument. U každé teze pak může následovat diskuze mezi učitelem a žáky o tom, které jiné hodnoty by se daly použít k obhajování nebo vyvracení dané teze, případně které z těchto hodnot přijdou žákům důležitější než jiné. Pochopení hodnot je v debatování velmi důležité, neboť debaty jsou nejčastěji v první řadě hodnotové a s polečně s cílem tvoří tzv. kritérium, bez kterého debatní linie nikam nesměřuje a nemá žádný dopad.

3.1.2.3 A proč
Jednou z nejběžnějších začátečnických chyb je nedostatečné vysvětlování vlastních argumentů. Vyplývá to ze zvyku předpokládat, že jak já rozumím tomu, co říkám, je shodné s tím, jak tomu rozumí všichni ostatní. Aby si žáci uvědomili, že publikum jim není schopno číst myšlenky, je potřeba začít nahlas vyslovovat otázky, které si normálně posluchači jenom myslí sami pro sebe, když někoho poslouchají jak mluví a nedovysvětluje důležité aspekty své argumentace. Učitel proto vybere nějakou tezi a žáka, který ji zkusí přede všemi krátce obhájit nebo vyvrátit. Publikum dostane za úkol vždy, když vybraný žák domluví, položit nahlas otázku „A proč?“, alespoň dokud zbývá na dané argumentaci cokoli nejasného. Vybraný žák si může jít sednout až když se publikum společně s učitelem shodne na tom, že už je argument dostatečně vysvětlený.

3.1.2.4 Argumentační pingpong
Rozdělte žáky libovolným způsobem do dvou táborů a rozestavte je proti sobě, nejlépe do řad podél opačných zdí třídy (ovšem stále dosti blízko k sobě, aby se slyšeli). Je důležité, aby žáci při tomto cvičení stáli a byli přinuceni mluvit hlasitěji, protože toto cvičení je má nabít energií. Jakmile jsou žáci rozestaveni, učitel vybere tezi a určí každé ze skupin stranu, kterou zastávají. První začne skupina obhajující tezi tím, že některý její člen řekne jeden argument na podporu dané teze. Poté někdo z opačné skupiny řekne nějaký argument proti tezi, pak zase tým pro, atd. Cílem je rychle se střídat, můžete si i zvolit libovolný časový limit na reakci. Skupina, která jako první už nemá co říct, prohrává. Dále může následovat diskuze o argumentech, se kterými žáci přišli během tohoto cvičení.

3.1.3 Přednesová cvičení

3.1.3.1 Jazykolamy
Učitel si připraví na hodinu co nejvíce jazykolamů. Může je například vytisknout na papír a rozstříhat na útržky po jednom jazykolamu, z nichž si pak každý žák jeden vylosuje a pokusí se ho nahlas přednést před celou skupinou, která se jej po něm pokusí zopakovat. Stejně tak může učitel zvolit naprosto neformální způsob výběru jazykolamů nebo jejich přednesu – smyslem navrhnuté struktury tohoto cvičení je zajistit, aby se zúčastnil každý a aby překonal ostych mluvit sám před ostatními. Jazykolamy samotné samozřejmě slouží k rozmluvení a procvičení výslovnosti, která je důležitá pro lepší srozumitelnost debatních řečí. Pokud žáci zvládnou vybrané jazykolamy, můžete zkusit říkat je rychleji nebo vymyslet vlastní nové jazykolamy.

3.1.3.2 Krásné čtení
Učitel si připraví na hodinu několik ukázek krásné literatury, nejlépe poezie. Případně také může říct dopředu žákům, aby si každý našli nějakou báseň nebo výňatek z umělecké prózy a donesli si to vytištěné na debatní cvičení. Každý žák potom v rámci cvičení nějakou báseň přečte. Smyslem tohoto cvičení je pomoci žákům uvědomit si, že lidská řeč má určitý rytmus a intonaci, ze kterých potom posluchač odvozuje to, co řečník myslí tím, co říká. Součástí tohoto cvičení by proto měla být i diskuse mezi učitelem a žáky o tom, co by se změnilo na významu vybraných textů, kdyby byly jinak nahlas přečteny. I samo o sobě je ovšem hlasité čtení krásné literatury způsobem zlepšování mluveného projevu – řečník se tím učí lépe vyslovovat, kontrolovat svůj rytmus a intonaci a také se může naučit novým obratům.

3.1.3.3 Kladení důrazu
Cílené kladení důrazu je jedním z nejjednodušších způsobů, jak výrazně změnit význam řečeného. V rámci debatování se to nejlépe rychle demonstruje na příkladu libovolného názvu argumentu. Nadhoďte před žáky libovolnou tezi a chtějte po nich, aby vymysleli nějaký argument, který má kompletní strukturu TEZE protože argument. Jakmile něco vymyslí, chtějte po nich, aby svůj argument říkali opakovaně, jen pokaždé s důrazem na jiné slovo. Po každé variantě proberte s celou skupinou to, jakým způsobem se mění význam toho argumentu při přesunutí důrazu – jiný důraz v tzv. názvu argumentu například asociuje jiné hodnoty nebo důkazy, na kterých by daný argument měl stát, a v případě nesouladu pronesení názvu argumentu s myšlením skrytým za oním argumentem by pouze došlo ke zmatení publika.

3.2 Středně náročná cvičení

3.2.1 Přípravná cvičení

3.2.1.1 Brainstorming
Brainstorming je jedním z nejvíce používaných způsobů, jak se lidé připravují nejen na debaty, ale i v rámci mnoha jiných projektů a aktivit. I když je brainstorming charakteristický velkou volností, je důležité dodržet několik pravidel (a vysvětlit je žákům předtím než se na brainstorming vrhnou). Jedná se v první řadě o týmovou aktivitu, takže je nezbytné rozdělit žáky do týmů. Velikost těchto týmů vyberte podle počtu žáků ve vaší skupině celkem a podle debatního formátu, pro který se chtějí připravovat (nejlepší je připravovat se v týmech, ve kterých budou daní žáci později debatovat). Brainstorming si také vyžaduje nějaký čas, opět vzhledem k různým debatním formátům nejméně 15 minut a nejvíce přibližně hodinu. Brainstorming sice nemá žádný formální postup, ale o to více potřebuje mít nějaký konkrétní cíl – učitel by měl jasně určit, na co se mají dané týmy připravit. A konečně základní pravidlo brainstormingu je to, že každý člen týmu má stejnou svobodu nadhodit jakýkoli nápad, a ostatní členové týmu ho nesmí kvůli tomu zesměšňovat, i když samozřejmě je žádoucí přednesené nápady diskutovat. Nedá se očekávat, že každý nápad bude skvělý, ale pokud jich bude předneseno dost, nejlepší z nich bude pravděpodobně lepší, než s čím by každý žák přišel sám.

3.2.1.2 Přehlídka tezí
Toto cvičení může sloužit jako ukazatel toho, o čem by daná skupina žáků chtěla nebo nechtěla debatovat, a proto je dobré s ním začít a na jeho základě vybrat teze použitelné pro všechna ostatní cvičení (nejlepší je nechat žáky debatovat o tom, co je zajímá, budou pak mnohem aktivnější a debatování je bude víc bavit). Učitel nadhazuje jednu tezi za druhou a nechává žáky hlasovat o tom, jestli s danou tezí souhlasí nebo ne. Přitom se také vždy snaží zeptat některých žáků, proč zastávají v tomto případě takové stanovisko, které zastávají. Smyslem tohoto cvičení je dostat se k tak kontroverzní tezi (z hlediska dané skupiny žáků), aby se spontánně rozvinula diskuze o dané problematice. Pokud se ve třídě najdou výrazní individuální zastánci nebo odpůrci teze, kteří o tématu hodně vědí, je možné i vybrat po jednom zástupci opačných stanovisek a nechat je předstoupit před třídu, po jednom nebo zároveň, a nechat je na sebe střídavě reagovat dokud nedojde k nějakému rozhřešení nebo jim nedojdou argumenty. Následně je také možné zkusit ověřit, zda-li došlo k nějakému ovlivnění mínění ve třídě.

3.2.1.3 Čtyři rohy názoru
Pokud chcete připravit žáky na vybrané teze více organizovaně a systematicky, můžete zkusit toto cvičení. Učitel si dopředu připraví seznam tezí, na které chce žáky připravit, a ty pak žákům jednu po druhé řekne. Po uslyšení každé z tezí mají žáci 5 minut na to, aby popřemýšleli o svém stanovisku, načež se rozdělí do čtyř skupin podle toho, jestli výrazně souhlasí, spíše souhlasí, spíše nesouhlasí nebo výrazně nesouhlasí. Každá z těchto čtyř skupin se postaví do jiného rohu místnosti, kde vždy jeden vybraný zástupce každé ze skupin probere se stejně rozhodnutými žáky důvody k jejich stanovisku, sepíše je a následně přednese zbytku všech žáků. Poté dostanou všichni žáci dalších pět minut na to, aby si to znovu promysleli, a poté mají příležitost změnit názor a přeběhnout do jiného rohu. Celá situace se pak opakuje pro každou další tezi.

3.2.2 Argumentační cvičení

3.2.2.1 Strážce logiky
Poté co učitel žákům vysvětlí, co to jsou logické chyby a jak je poznat, toto cvičení je zábavným způsobem, jak tyto nově nabyté znalosti otestovat. Učitel se stylizuje do role sfingy nebo jiného magického tvora z nějaké pohádky, který brání v cestě za pokladem (nebo jiným cílem v pohádkovém světě) družině hrdinů. Tento kouzelný strážce má pro každého člena družiny připravené tvrzení, kterým se mu pokusí zabránit pokračovat v cestě. Každé z těch tvrzení bude postavené na logické chybě, a úkolem žáků bude vždy vybrat jednoho člena družiny, který se pokusí uhodnout, o jakou chybu se jedná. Pokud se vybraný žák splete, vypadává ze hry. Družina poráží strážce, pokud dříve strážci dojdou logické chyby, než vypadne poslední člen družiny ze hry.

3.2.2.2 Zloděj času
V debatě je potřeba naučit se kontrolovat zbývající čas, a jedním ze způsobů, jak to pořádně natrénovat, je právě toto cvičení. Učitel vždy vybere nějakou tezi, její stranu a žáka, který ji má zastávat. Žák nejprve dostane tři minuty, během kterých má přednést a vysvětlit jeden argument. Poté, co čas uběhne, úkolem toho samého žáka je pokusit se říct stejné množství informací během jedné minuty. Poté během třiceti vteřin. A nakonec během pouhých deseti vteřin. Opakovanou snahou ušetřit co nejvíce času by se měli žáci naučit jít přímo k věci, neztrácet čas odbočkami a úderně formulovat své argumenty. Toto cvičení je ale důležité začít zkoušet až v momentě, kdy už se žáci dostali do pokročilejšího debatního stádia, ve kterém už mají problém s nedostatkem času a nikoli s tím vůbec naplnit čas, který jim byl přidělen.

3.2.2.3 Výměna názorů
Každá debata je výměnou názorů, nicméně zde výměna názorů znamená doslova výměnu názorů. Poté, co učitel nadhodí tezi a zjistí, se kterou stranou souhlasí který žák, vybere dva z nich, kteří mají vyhraněné opačné názory. Každý z nich pak dostane přidělenou opačnou stranu, než se kterou souhlasí. Oba dostanou za úkol vymyslet několik argumentů proti svému přesvědčení, které pak přednesou, aby se je ten druhý následně pokusil vyvrátit. Důležitou součástí debatování je naučit se pochopit, jak uvažují lidé, se kterými nesouhlasíme. Aby toto cvičení mělo smysl, mělo by se jednat o velmi kontroverzní tezi, takovou, o které by normálně žáci třeba ani nepřemýšleli z opačné strany, než která je pro ně samozřejmá. Jen je třeba to nepřehnat, aby se některý žák zcela nezablokoval ještě předtím, než se skrze debatování naučí větší toleranci a otevřenosti vůči cizím myšlenkám.

3.2.2.4 Hra na špatné debatéry
Ve fázi kdy už si žáci celkem věří ve svých debatních schopnostech, může být pro ně obzvlášť zábavné toto cvičení. Učitel připraví kartičky, na kterých bude vždy napsána jiná chyba, které se žák může dopustit při debatování. Každý žák si vylosuje jednu takovou kartičku a jeden po druhém budou předstupovat před ostatní a předvádět vybranou chybu během řeči na libovolné téma. Úkolem všech ostatních vždy bude uhodnout, o kterou chybu se v daném případě jedné. Nejlépe je asi možné při tomto cvičení demonstrovat chyby v řečnickém stylu – v hlasitosti, rychlosti, postoji, atd. Pokročilejší debatéři by pak měli zvládat předstírat i složitější a méně očividné chyby v práci s obsahem nebo strategií. Po každém odhalení chyby by asi také bylo dobré předvést, jak se daný element řečnického umění provádí správně.

3.2.3 Přednesová cvičení

3.2.3.1 Parazitní poplach
Parazitní zvuky a slovíčka jako „é“ nebo „prostě“ jsou jednou z chyb v přednesu, která se dá úsilím odbourat. Cílem tohoto cvičení je pomoct v tomhle ohledu, ale je potřeba použít ho jen pro zkušenější debatéry, protože úplné začátečníky by mohlo demotivovat. Učitel zvolí libovolnou tezi, libovolnou stranu a libovolnou roli v debate (na formátu také nezáleží) a vybere řečníka. Řečník se bude normálně snažit předvést normální řeč, jen s tím rozdílem, že pokaždé, když řečník vydá parazitní zvuk nebo pronese parazitní slovíčko, ozve se předem domluvený pronikavý signál, jako například píšťalka, zvonek nebo něco podobného. To zaprvé upozorní řečníka na to, co udělal, aby si toho začal být více vědom, a také to usnadní spočítat, kolikrát během řeči daný řečník udělal tento druh chyby.

3.2.3.2 Debatní drama
Debata není jen o obsahu nebo o strategii, i když ty jsou samozřejmě nejvíce důležité. Debatní řeč musí být také podána zajímavě a přesvědčivě po stránce uměleckých aspektů přednesu. Pro některé žáky je mnohem jednodušší naučit se dobře si připravit obsah nebo mít přehled o tom, co kdo řekl a na co je potřebovat reagovat, než zvládnout zařídit, aby jejich přednes byl zajímavý. Toto cvičení pomáhá získat kontrolu nad tónem, jakým žák pronáší svoje argumenty. Teze, strana a role mluvčího opět nejsou podstatné – učitel vybere různé emoce a napíše je na kartičky. Každý žák si vylosuje jednu kartičku s nějakou emocí, a když přijde řada na jeho řeč, pokusí se ji celou pronést v dané emoci. Ostatní žáci se pak snaží poznat, o jakou emoci se jedná. Pro vyšší obtížnost je možné v průběhu řeči měnit zadanou emoci (pro lepší kontrast mezi různými emocemi).

3.2.3.3 Zakázaná slova
Jedním z podceňovaných aspektů debatování je důležitost široké a rozmanité slovní zásoby. Pokud se žáci připravují na debatování v cizím jazyce, je toto cvičením dvojnásob užitečné. Teze, strana a role mluvčího může být libovolná, ale učitel vždy před řečí zakáže řečníkovi používat nějaké běžné slovo, které je potřeba k mluvení o dané tezi. Nejlepší jsou pro tento účel slova, která mají hodně zajímavých synonym. V tezi o prodeji zbraní můžete například zakázat slovo „válka“ nebo v tezi o víře můžete například zakázat slovo „bůh“. Pro vyšší obtížnost je možné zakázat více slov najednou, nebo z toho udělat dokonce soutěž – kdo se zvládne obejít bez největšího množství slov, aniž by udělal chybu a některé z nich omylem použil. Opět se ovšem jedná o cvičení vhodné pro pokročilejší debatéry, obzvláště ty, kteří se dostali do fáze stereotypního opakování určitých frází a berliček.

3.3 Náročná cvičení

3.3.1 Přípravná cvičení

3.3.1.1 Hon na definice
Přestože jsou definice první věcí, kterou je potřeba v debatě rozebrat, je to jeden z posledních aspektů debaty, kterému nováčci opravdu porozumí. Podstatou tohoto cvičení není nějaké použitelné definice přednést, i když to je samozřejmě potřeba, nýbrž přijít na co nejvíce různých způsobů, jakými se dá vybraná teze definovat, a potom hledat zranitelná místa každé z těchto definicí. Výše uvedený příklad s tezí o správnosti trestu smrti jasně ukazuje, jak by takový rozbor definic měl vypadat – je potřeba vzít ústřední pojem (trest smrti) a rozepsat (například na tabuli) všechny způsoby, jakými se provádí, všechny zločiny, za které je udělován, všechna omezení, která vylučují jeho použití, a se všemi předchozími body související země nebo regiony. Jedna skupina žáků si následně vybere (nebo dostanou přidělenou) nějakou variantu definice a pokusí se ji uhájit proti kritickým výtkám ostatních žáků ohledně toho, co nezahrnuje, ale měla by, nebo co zahrnuje, ale neměla by. Debata se dá vyhrát i prohrát volbou definice nebo reakcí na definice, které přinesl protivník, a proto je takovéto cvičení nezbytnou součástí přípravy zkušených debatérů.

3.3.1.2 Citační souboj
Jakmile se žáci naučí správně formulovat své vlastní argumenty a správně reagovat na argumenty protivníka, nastává čas přidat do jejich repertoáru další prostředky, pomocí kterých můžou přidávat váhu svojí argumentaci. Jedním z takových způsobů je začít používat (smysluplně) citace slavných politiků, vědců nebo filozofů, které podepírají určité myšlenkové postoje. Citát si samozřejmě vždy může řečík dopředu připravit, to ale není základ opravdového debatního mistrovství – ve slavných výrocích by se špičkový debatér měl orientovat obecně, aby je mohl začleňovat do svých řečí improvizovaně. Za tím účelem může pomoci toto cvičení, ve kterém učitel vybere dopředu nějakou tezi a řekne žákům, ať si třeba do další hodiny připraví co nejvíce citátů, které se vztahují k dané problematice. Jakou bude kdo mít stranu a roli k obhajování se ale žáci dozví až v následující hodině těsně před začátkem debaty, přičemž v následné debatě se budou počítat jenom ty argumenty a reakce, které v sobě budou obsahovat správně použitý citát nějakého významného (nebo alespoň relevantního) myslitele.

3.3.1.3 Důkazní váhy
Ještě více než citace jsou pro přidávání váhy vlastní argumentaci vhodné důkazy. Důkazů existuje mnoho různých druhů, ale pro účely tohoto cvičení se každý důkaz počítá jako stejně dobrý, za předpokladu, že nebude vyvrácen jako neplatný důkaz. Učitel opět vybere tezi pro příští hodinu a žáci dostanou za úkol připravit si na dané téma co nejvíce různých důkazů. Až v oné další hodině se pak žáci dozví, kterou stranu se mají snažit podpořit důkazy, které si připravili. Každý žák vždy předstoupí před ostatní a přednese důkaz, který bude například zapsán na tabuli na příslušnou stranu, pokud se v tom momentě nepodaří nikomu z druhé strany přijít na nějakou námitku, která by ukázala neplatnost daného důkazu. Takto se budou obě strany střídat než všem dojdou důkazy, které by mohli přidat. Vítězí strana, na které na konci zůstane více důkazů.

3.3.2 Argumentační cvičení

3.3.2.1 Studentský parlament
Tato varianta debatní činnosti má smysl pro zkušenější debatéry jednak jako něco nového, co je zabaví, ale také jako způsob jak se něco prakticky naučit o politice. Neznamená to tedy, že by to začátečníci zkusit nemohli, nicméně bude to tím více užitečné jako cvičení, čím zkušenější debatéři to budou zkoušet. Třída se rozdělí dobrovolně nebo výběrem učitele na politické strany, přičemž každá strana si vybere (nebo dostane přidělenou) některou skutečnou politickou ideologii, kterou má zastávat (případně alespoň jedno z možných stanovisek ohledně nějakého praktického problému). Ať už bude zaměření stran ideologické nebo praktické, cílem všech stran je vyhrát následné volby, kde každý žák bude hlasovat pro kohokoli kromě sebe či vlastní strany. Každá strana dostane před volbami stejný prostor v panelové diskuzi, kterou bude moderovat učitel a ve které budou vystupovat jen mluvčí stran, i když dotazy, námitky nebo připomínky může mít kdokoli kdykoli, pokud je přijme ten mluvčí, kterému jsou adresovány, a povolí moderátor.

3.3.2.2 Studentský soud
Další z variant debatní činnosti, kterou si můžete zpestřit přípravu na debatování nebo hodinu občanské nauky, je tzv. „mock trial“, neboli předstíraný soud. Učitel by měl mít roli soudce, přičemž žáci si rozdělí (nebo dostanou přiřazené) ostatní role – střídající se týmy obhajoby a obžaloby, porotu (rozhodující o vině či nevině podle amerického modelu, aby měl každý co dělat) a případně i obžalovaného nebo svědky, pokud bude žaloba namířená proti osobě (například nějaké celebritě). Žaloba ovšem může směřovat v tomto případě i proti abstraktnímu principu, například Lid versus pokémoni nebo Lid versus pondělní rána. Žaloba ale samozřejmě může být i velmi konkrétní. Je jen na učiteli a schopnostech dané skupiny žáků, jak moc realistické toto předstírání soudu bude, a je rozhodně možné zvolit i náš model soudnictví a ne ten americký, pokud je důležitější v daném případě poučný rozměr předstírání soudu než faktor zábavy. Opět platí, že toto cvičení bude tím přínosnější, čím zkušenější debatéři ho budou zkoušet.

3.3.2.3 Duel
Debatování jeden na jednoho se běžně provozuje v podstatě jen v USA v rámci formátu Lincoln-Douglas, a to určitě je jeden ze způsobů, jakým se dá debatní duel realizovat. Pokud se přitom chcete držet jasně vymezených pravidel, najděte si kompletní pravidla tohoto formátu na internetu. Pokud chcete vést duel neformálně nebo podle vlastních pravidel, určitě je to také možnost, jen si dejte pozor na to, aby oba řečníci dostali stejný prostor (vyjádřený v minutách) a pravidelně se střídali u řečnického pultu, stejně jako všechna ostatní přidaná pravidla musejí být vyvážená. Debatní duel je forma, která je tím atraktivnější (a užitečnější jako cvičení), čím zkušenějších debatérů se týká. Pokud si bude některý váš žák stěžovat, že zbytek jeho týmu ho jen drží zpátky, možná duely mohou být pro něj to pravé. Nedostatek podobné organizované soutěže v našich končinách je možná způsobený jen tím, že takovíto debatéři neví, že je to možnost.

3.3.2.4 Debatní improvizace
Ti nejzkušenější debatéři se obvykle dostanou do stavu, kdy se už v podstatě nepotřebují připravovat na debaty, protože už všechna možná i nemožná témata někdy debatovali. Takoví debatéři si v podstatě jenom za pochodu vzpomínají, co už někdy říkali nebo co si už někdy dříve alespoň promysleli. Vhodná přípravná cvičení pro takovéto debatéry jsou proto také výrazně jiná – improvizační. Učitel může například napsat na kartičky různé teze, a tito zkušení debatéři si vždy vytáhnou nějakou tezi, vylosují stranu a dostanou nanejvýše vteřiny na to, aby si svoji řeč srovnali v hlavě. Nebudou dopředu vědět ani to, jak dlouho mají mluvit a pro větší obtížnost je možné měnit jejich roli nebo pozici za pochodu během toho, jak mluví. Tento druh cvičení je obzvlášť užitečný ve formátech, kde je buďto hodně tzv. „impromptu“ (nepřipravených) tezí, nebo kde je dopředu znám široký okruh tezí, ze kterých budou vylosovány pro turnaje jenom některé.

3.3.3 Rozborná cvičení

3.3.3.1 Analýza videozáznamu
Analýza záznamu debaty je něco, co mohou zkusit i začátečníci, nicméně dokud nebudou dobře rozumět tomu, co se v debatě děje, pravděpodobně to pro ně bude nezáživné a neužitečné. Pokud jsou vaši žáci již zkušenými debatéry, potom je takováto aktivita srovnatelná s běžnou praxí v profesionálních sportech. Vybraná debata by měla být nejen dobrá (nebo naopak katastrofální), aby se na jejím základě dalo dospět k nějakým zajímavým poznatkům, ale ideálně by navíc měla být záznamem toho, jak debatují potenciální protivníci vašich žáků v té debatní soutěži, které se účastníte nebo máte v plánu v budoucnu zúčastnit. Znalost nejen vašeho sportu ale také znalost vašeho protivníka je klíčem k přípravě vhodné strategie, obzvláště pokud se ve vašem případě jedná takový debatní formát, ve kterém příprava na debatu hraje důležitou roli.

3.3.3.2 Stínové rozhodování
Debatování je jedna z těch schopností, které člověk nejlépe nabyde tím, když ji prakticky provozuje. Stejně tak analýzu a rozhodování debaty je nejlepší učit se prakticky. Přečíst si o tom nějakou teorii nebo poslechnout přednášku sice může také pomoct, ale rozhodování vyžaduje praktické schopnosti, jako udržet pozornost a dělat si dostatečně rychle (a čitelně) poznámky. Stínové rozhodování je bezpečný a poučný způsob, jak se může žák naučit rozebrat debatu, protože skutečné rozhodnutí provádí zkušený rozhodčí, ale stínový rozhodčí bude také nucen dospět k rozhodnutí a obhájit si ho v diskuzi se zkušeným rozhodčím. I pokud ještě nebude mít daný žák v úmyslu začít rozhodovat debaty, pochopení rozhodování debat je jedním z velmi užitečných vodítek k tomu, jak lépe debatovat, protože to znamená větší pochopení toho, na základě čeho rozhodčí nechávají debatéry vyhrát nebo prohrát.

3.3.3.3 Střelnice
Jak je blíže rozepsáno v sekci této publikaci o vyvracení, každý argument je možné vyvracet na mnoha úrovních mnoha způsoby. Užitečným cvičením je proto vzít všechny tyto úrovně jednu po druhé a na každé z nich přijít s nějakým protiargumentem k libovolnému tvrzení, které například přednese učitel na obhajobu libovolné teze. Kromě obyčejného procvičování je z toho možné udělat i soutěž, když učitel nechá žáky vypsat si na papír všechny protiargumenty, které je napadnou, a poté určit, který žák přišel s nejvíce různými způsoby, jak vyvrátit přednesený argument, nebo naopak s nejsilnějšími (nejhůře vyvratitelnými) protiargumenty. Místo učitele také může původní argument přednést zkušený žák, který pak navíc bude mít za úkol všechny protiútoky odrážet v reálném čase.

SIGN IN YOUR ACCOUNT TO HAVE ACCESS TO DIFFERENT FEATURES

FORGOT YOUR DETAILS?

Škola debatou – tréninkový debatní manuál

Škola debatou – tréninkový debatní manuál

About admin

What you can read next